2. Kapitola - Rozvazujeme přátelství

4. july 2009 at 12:43 | Denaille
Žblept: Tuhle kapitolu jsem skoro nijak neměnila až na to, že jsem opravila haldu chyb. :D Možná se vám některé části budou zdát hodně dětinské a naivní, ale trochu to souvisí s povahou postav.

Co se stalo v předchozí kapitola?: Ysadara utíká z paláce, aby se sešla s Dareyem. Má podezření, že její otec proti ní něco chystá. Chvilky, kdy mohou být spolu si oba užívají a Darey jí dokonce dá smaragdový prstýnek... jenže zapomenou na čas a pomalu začíná svítat... Ysa se musí včas dostat do paláce, aby její otec nezjistil, že utíká...



•••


Slunce ještě úplně nevyšlo, ale první paprsky už osvětlily Alarak natolik, aby se probudili všichni ptáci a začali si shánět snídani.

Ysadara utíkala, jak nejrychleji mohla, přesto nedoufala, že by její otec ještě spal. Proto si během zběsilého běhu snažila vymyslet takovou výmluvu, aby zněla věrohodně a otec ji nepodezíral. Věděla, že to nebude mít lehké, ale nemohla si dovolit vzdát se.
Slunce už vyšlo úplně a ona teprve utíkala tržnicí, naštěstí tam ještě nikdo nebyl, byla stejně opuštěná jako v noci. Zbývalo už jenom pár minut do snídaně a ona se ještě musí převléknout z těch otrhaných šatů.
Každý den král snídal po východu Slunce a s ním u snídaně musela být jeho dcera. Když se ho zeptala, proč musí nutně snídat společně, odpověděl jí, že by mu nechutnalo, kdyby snídal sám. Ysadařina matka zemřela při porodu a Ysa si myslela, že právě proto ji otec nenávidí. Musel ji strašně milovat.

Ještě nikdy na snídani nepřišla pozdě, musela se jí účastnit, i když byla nemocná nebo jinak neschopná. Její otec v nemoci neviděl dostatečnou výmluvu, aby s ním neposnídala. Byl to jeho denní řád, který nesměl nikdo porušit. Ráno snídaně, dopoledne povinnosti ohledně kralování, v poledne oběd, odpoledně opět královské povinnost a večer při slavnostních dnech se pořádaly velkolepé plesy.
Nebylo dne, aby král svou dceru neviděl. Jestliže se Ysadara nedostavila anebo nepřišla včas, tam, kam chtěl, čekal ji vždy trest. Většinou jí její otec zavíral do věže, kam se zavírali ti nejpodlejší zločinci a vrahové, měla oddělenou celu až na vrcholu věže Útrpě, jak se věž jmenovala, a odpykávala si svou nedochvilnost nebo neposlušnost. Pro některé by se do zdálo hodně kruté, ale Ysa už tohle brala jako samozřejmost. Ve většině případech si trest opravdu zasloužila.
Konečně uviděla zdi hradeb, našla si místo, které nebylo moc hladké, po kterém se jí dobře poleze a z posledních sil se škrábala nahoru. Normálně by na hradby vylezla hned, ale dnes se jí tak třásly ruce rozčílením a strachem, že se jen těžko udržela na kolmé stěně. Po nesčetných pokusech se jí to přece jen podařilo, ruce měla sice sedřené, ale na to teď neměla čas ani pomyslet, musela honem najít šaty a rychle se převléci.
Kdyby nespěchala, všimla by si té nádhery kolem. Zahrada v paláci patřila k těm nejkrásnějším v celém království. Na všech květinách a stromech se usadila rosa, která přes noc spadla a tím dodala všemu svěžest. Květiny zrovna rozevíraly své květy, aby se trochu opálily pod teplým sluncem a jejich vůně se táhla přes hradby do města a do paláce. Fontány se zaplnily barevnými rybkami, které čekali, až je přijde někdo ze sloužících nakrmit. Ptáčci, kteří trylkovali na stromech, dávali bedlivý pozor, až půjde sluha kolem, protože už nejednou mu upadlo pár zrnek pečiva, které sezobli a nemuseli se zabývat hledáním snídaně někde jinde. Ysa na tomhle místě trávila spoustu času. Znamenalo pro ni jediné místo, které znala jako trochu divočejší. Snila tady dobrodružné sny o svobodě a hrdninech, kteří položili svůj život pro čest a mír zemi. Chtěla by být jako oni…
Jenže Ysadara tohle neviděla, našla svoje věci a rychle se převlékala. Staré hadry ze sebe přímo strhala a oblékala si svoje saténové šaty. Měli nádhernou barvu, vypadali jako ranní slunce, které zrovna vystrkuje svoje ruce z pod bílé peřiny. Náramně se hodily k její pleti a vlasům. Na její černé kudrnaté vlasy si připnula sponu a obličej si rychle opláchla ve fontáně, málem zapomněla na nohy. Ráda chodila bosky a málem se na snídani objevila bez obuvi. Rychle si tedy obula i střevíce, které byli stejné jako šaty a spěchala do paláce.
Palác vypadal taky úchvatně za ranního rozbřesku, ale i to Ysadara přehlédla. Nevšímala si ničeho a jen utíkala na snídani. Jak očekávala, otec již seděl za stolem a Ysadaře, která vběhla do sálu, nevěnoval ani trochu pozornosti, jen čekal, až usedne ke stolu naproti němu.
"Jdeš pozdě, dcero," řekl a ani na ni nepohlédl.
"Ano otče, já vím, je mi to líto. Zapomněla jsem se v zahradě," špitla. Chvíli nastalo ticho, jen příbory cinkali o porcelán.
"Otče?" zeptala se po chvíli," vy mne nepotrestáte?" Bylo jí divné, že se otec nehněvá.
"Ne, dnes ne, ale kdyby bylo po mém, zavřel bych tě tam, aby sis uvědomila, kde máš v danou chvíli být. Vysvětlím ti to po snídani a teď mě prosím neruš, chci se v klidu najíst."
Bylo vidět, že má dobrou náladu, což u něj nebylo zvykem. Ysadara si byla jistá, že něco chystá a v horším případě už nachystal.
Dívka se ho už na nic nevyptávala, věděla, že není radno ho rozčilovat. Král si začal na talíř nakládat čerstvé pečivo a nejlepší šunky, ale Ysa neměla na jídlo vůbec chuť. Jen seděla a nimrala se v talíři. Do jídelního sálu právě tiše vplulo několik sloužících a začali odnášet talíře s jídlem. Osutufa odložil příbor a povzdechl si.
"Pojď za mnou!" rozkázal.
"Ysadara se velmi podivila, když jí zavedl do jeho pracovny. Byla to velká místnost, snad ještě větší než jídelní sál. Po stěnách vyseli portréty všech králů a královen, kteří kdy vládli v Mereditii. Ale nekrásnější portrét byl její matky. Ještě nikdy v životě ji neviděla. Byla nádherná. Černé vlasy jí sahaly téměř po pás a točili se jí do velkých loken jako Ysadaře. Oči měla Ysadara také po matce, hluboké a zelené, jako Ertichské lesy a Siadské moře. Rty měly jahodovou barvu, které se krásně vyjímali na královnině pobledlé tváři.
Osutufa se taky na obraz díval hodnou chvíli, ale pak pronesl:
"Konečně ses dočkala. Tvoje matka byla nádherná žena. Ucházelo se o ni spoustu princů, ale její otec vybral mě. Moje království bylo ze všech nejúrodnější a taky nejbohatší…
Ysadara nemohla od matčina portrétu odtrhnout oči. Budu jednou snad taky tak krásná? Vířilo jí v hlavě. Svou matku znala jen z vyprávění její chůvy Afidy, otec jí zakázal vstoupit do jeho pracovny bez svolení, kde byl jediný matčin obraz. Celé dny si představovala, jak matka asi vypadala, ale královna Karanea byla mnohem krásnější než si kdy představovala. Ze snění ji vyrušila otcova řeč.


"Ale ona milovala nějakého farmáře z jejího království. Když se to dozvěděl její otec, nechal jí týden v hladomorně, aby si uvědomila, kdo je a že se nebude zahazovat s takovým pobudou. Musel jsem týden čekat až ji propustí a já ji konečně uvidím, byla nádherná. Ještě krásnější než na tomhle na obrazu. Jenže nikdy mě nemilovala…," vzpomínal Osutufa.
"Otče, proč jsi chtěl, abych přišla?" zeptala se trochu rozpačitě.
"Ach, protože už nejsi malá holčička a budeš se muset taky jednou vdát. Chci tě na to připravit, už jsem rozeslal posly s tvými portréty do všech království.
"Otče… tak brzy, ale vždyť … je mi teprve čtrnáct," odvážila se zeptat.
"Není vůbec brzy," trochu se rozčílil. " Chci jen, aby ses připravila na to, že za pár dnů možná přijede na hrad několik uchazečů o tvou ruku. Nechtěl jsem ti to říkat vůbec, ale … no to je jedno. Víš, já jsem tvou matku miloval, ale ona se mnou šťastná nebyla. Raději bych ji viděl i v náruči jiného muže než, aby se trápila. Ale uvědomil jsem si to až příliš pozdě.
Možná tomu nebudeš věřit, ale miluji tě jako svou dceru a neodpustil bych si, kdybych udělal stejnou chybu. Provdáš se to ano a budeš se muset provdat za prince, ale můžeš si sama vybrat svého manžela.
Ysadara jen těžko zadržovala slzy. Ale nevěděla, jestli pláče z bolesti nad tím, že se bude muset provdat nebo jestli z té náhlé radosti, že ji její otec přece jen miluje.
"Otče … dovolíš, abych si to vše promyslela ve svých komnatách?" zeptala se jak ji to nutila otcova etiketa.
"Jistě," řekl už odměřeným, tvrdým hlasem. "Můžeš jít."

Ysadara se slzami v očích utíkala chodbami, sloužící jí jen tak tak stíhali uhýbat. Nevěděla, co má dělat. Vběhla do svého pokoje, práskla dveřmi a skočila na postel, kde zabořila hlavu do polštářů a teprve tam spustila proud slz naplno.
Co řeknu Dareyovi? Pochopí to vůbec? Proč musím mít v životě takovou smůlu? Ještě jsem ani nestačila pořádně žít a už musím tak trpět! Copak nebudu mít možnost být opravdu šťastná? Nejraději bych skočila z věže, než se provdat za nějakého starého, uslintaného dědka.

"Yso jsi v pořádku?" zeptala se Afida, Ysadařina chůva, která ji už delší dobu pozorovala. Ysa se vřítila do pokoje jako stádo koní a hned se rozbrečela. Ada si myslela, že se za chvíli vzchopí, jako vždycky, když jí otec za něco potrestal. Ale ona pořád jen brečela a Ada se začala bát, že se stalo něco opravdu vážného.
Ysadara zvedla uslzenou tvář a zahleděla se k oknu, kde se jí matně jevila nějaká postava. Přes uslzené oči nic neviděla, ale pak ta osoba znovu promluvila a ona ten hlas hned poznala.
"Ach Afido, otec se úplně zbláznil, chce mě provdat!" a znovu se jí z očí řinuli slzy.
Afida se na okamžik zarazila nad tou neočekávanou zprávou, ale pak se Ysu snažila utěšit. Věděla, že jestli se Ysa vdá, bude to pro ni stejně těžké jako pro Ysu. Ysadara byla jako její vlastní dcera, vychovávala ji už od narození, kolébala v kolébce a zpívala jí ukolébavky. Najednou se má vdát.
"Nebreč," přikázala jí milým hlasem, "tím nic nevyřešíš."
"Ale jo, bude mi aspoň lépe než teď," nedala se Ysa.
Afida věděla, že má pravdu, tak ji nechala o samotě, nemohla se dívat na její slzy, nevydržela to. Jen nechápala, proč ji to tolik vzalo. Už od narození se jí vtloukalo do hlavy, že se jednoho dne bude muset provdat za prince, kterého jí její otec vybere. Byla na to připravená. Afida věděla, že taková věc se neobejde bez slz a bolesti, ale přece jen se jí zdál Ysadařina smutek trochu přehnaný. "Určitě se zamilovala, jinak by takhle nevyváděla," myslela si Afida. "Alespoň teď vím, kam každou noc chodí.
Myslela jsem si, že v tom bude nějaký mužský,"
usmála se v duchu.

Ale Afida nebyla jediná, kdo si Ysadařina nočního utíkání všiml… Jen co Afida odešla z Ysadařina pokoje, vklouzla dovnitř Fibija.

•••

Taky jí bylo divné Ysadařino chování poslední měsíc. Jednou večer ji viděla utíkat. Myslela si, že utíká před otcem a už se nikdy nevrátí. Celou noc probrečela a Ysu proklínala, že se s ní ani nerozloučila. "Nakonec, přece ten útěk mohli naplánovat společně. Byli nejlepší kamarádky," nechápala to. Měli jste vidět její výraz, když druhý den ráno uviděla Ysadaru, jak jde po chodbě a šťastně, ale i hodně unaveně, se usmívá. Chtěla jít k ní a vynadat ji, ale pak si to rozmyslela. Nejdřív zjistí, kam utíká a pak si s ní promluví.
Jednou večer si počkala, až se zase vydá na svoje noční toulky a začala ji sledovat. Nechápala, proč se vystavuje nebezpečí, které číhalo všude kolem. Její otec by ji nejspíš zabil, kdyby se to dozvěděl. A co by se stalo, kdyby ji někdo ze strážných nepoznal a zabil ji. Fija na to raději nemyslela, při pomyšlení na Ysadařinu smrt ji přeběhl mráz po zádech.
Byly jako nevlastní sestry. Fibija Ysu milovala a kdyby se jí něco stalo, asi by to nepřežila. Když byli ještě malé, hrávali si spolu, lozili po stromech a učili se šermovat. Fija byla vlastně na půl princezna. Naučila se od Ysadary jisté hrdosti, kterou žádná princezna v té době nepostrádala. Uměla také skvěle vyprávět. Od Ysy uměla používat zdvořilé slova a fráze, takže její příběhy byly hodny královského dvora.
Ysa se zase od Fije naučila chápat život. Věděla, co si musí Fija s Adou vytrpět a kolikrát musely trpět za něco, co sami neudělaly. To ji naučilo spravedlnosti a pochopení. Tyhle vlastnosti mělo v dnešní době naopak jenom málo vládců. Byly s Ysou nerozlučná dvojka, navzájem se doplňovaly a vždycky si rozuměly.
Nebylo tedy divu, že teď měla Fija o Ysu strach. Plížila se tiše za ní a přemýšlela, kam tak asi může chodit. Napadlo ji toho spoustu, Ysa měla vždycky talent na vymýšlení bláznivých nápadů, proto se tomu Fija moc nedivila. Ale že se schází s klukem, to jí vyrazilo dech. Viděla ho, jak stojí schovaný za zdí a naznačuje Yse, že je čistý vzduch. Rozběhla se k němu a dokonce mu vlepila letmou pusu. Když ji viděla, vybavila se jí najednou vzpomínka:

Fija seděla na zahradě, rukama si kryla tvář a usedavě plakala. Ysa se k ní přiřítila jako smyslů zbavená a hned se ptala, co se jí stalo? Nejdřív se zdráhala, protože si myslela, že si z ní Ysa bude také utahovat.
"To Elian kuchařův, posmíval se mi, že prý jsem čarodějnice a že pop…nocích vařím v kotlích kouzelné lektvary, abych byla krásná jako ostatní holky. Já nejsem čarodějnice! Viď že mi věříš Yso?" vychrlila ze sebe.
"Samozřejmě, že ti věřím, Elian je jenom hloupý kluk, všichni kluci jsou hloupí. Nechápu, proč si vůbec ženy berou muže…jsou to jen ubožáci.
"Máš pravdu" usmála se Fija.
"Slib mi něco Fijo! Ani jedna z nás nebude brečet kvůli klukovi a ani si s nimi nic začínat," navrhla Ysa.
"Slibuji!" souhlasila Fija.

Když si na to vzpomněla, zvedla se v ní vlna vzteku a nechuti. Jak jí tohle mohla udělat. Vždyť si to slíbili. Nemohla se na ně dál dívat, jak si tam spolu špitají sladká slůvka, obrátila se a utíkala zpátky k paláci. Ani si nevšimla, že se jí po tváři kutálejí dvě slzy. Už nevím, zda to byly slzy bolesti anebo zlosti, ale Fija najednou cítila, jak se všechno změnilo. Viděla, jak všechno potemnělo. Jak se jí zprvu tahle výprava zdála vzrušující a nebezpečnou, teď jí bylo jedno, jestli ji někdo uvidí. Ztratila přítelky, jedinou, kterou měla, ztratila sestru. Lomcoval jí smutek a zlost zároveň. Musí si s ní promluvit.

Ysa neměla ani tušení o tom, že ji Fija sledovala. Na druhý den, co se Fija dozvěděla, že má chlapce vtrhla k Yse do pokoje a hned spustila:
"Jak jsi mi to mohla udělat?" začala. Ysa nechápala, co to do ní vjelo.
"Slíbili jsme si, že nikdy nebude s klukama nic mít a ty se klidně s jedním scházíš. Myslela jsem, že dokážeš dodržet slib, který dáš," na chvíli se odmlčela a pak s posměchem pokračovala: "Nebyla by z tebe dobrá královna, královny své sliby drží." Ysa na ni jen nevěřícně zírala, nebyla schopna slova.
"Fijo, tys mě sledovala," pronesla bolestně. "Já zase myslela, že bys něco takového nikdy neudělala."
"A divíš se? O půlnoci těžko chodíš do zahrady na procházku. Bála jsem se o tebe. Myslela jsem, že utíkáš před otcem, mohla jsem se ubrečet. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, a ty se jako nic ráno objevíš a tváříš se jako svatoušek. Co jsem měla podle tebe dělat?" zeptala se Fija
"Promluvit si se mnou. Všechno bych ti vysvětlila!" navrhla.
"A proč si mi to nevysvětlila i bez mého požádání? Bylo by to hned odbyto a nemuseli bychom se tady teď hádat!" řekla vztekle Fija.
"Možná máš pravdu, ale neudělala jsem to proto, že jsem věděla, jak se na to budeš tvářit. Myslíš, že by ses chovala jinak než teď?" zavrčela na oplátku Ysa.
"Nevím, jak bych se tvářila, ale rozhodně smířlivěji, kdybych to od tebe slyšela a ne vidět tě jak se muchláš s nějakým klukem," řekla pohrdavě. Ysadara kypěla vztekem.
"Co si o sobě vůbec myslíš? Jsi jenom ubohá služka, nesaháš mi ani po kolena," vykřikla.
"Když jsem ti pomáhala vyškrábat se z průšvihu, aby tě otec nezmlátil, to sis myslela něco jiného co? To jsem ti byla dobrá, že? Ubohá služka, které se princezna ujala z milosrdenství a přijala ji za kamarádku. Pf, tak já ti teď něco řeknu, už o tvoje milosrdenství nestojím," řekla a s tím vystřelila z pokoje. Ne, proto, že byla na Ysu opravdu naštvaná, ale aby před ní skryla slzy, které se jí neodvratně řinuly z očí. Pořád měla nějakou hrdost a od té doby, co jí Ysa našla na zahradě, jak brečela kvůli Elianovi, ji nikdo neviděl plakat. Své slzy pečlivě skrývala.
Ysa stála uprostřed pokoje a nevěřícně zírala na dveře, ve kterých se před chvílí mihla Fija. Také se neudržela a po tvářích jí tekly slzy. Věděla, že možná udělala chybu, měla Fije říct, že má chlapce a že se s ním už nějakou dobu schází. Mohla mu ji představit. Ale nehodlala se jí omluvit, ne potom, co jí teď řekla. Neujala se jí z milosrdenství, i když bylo pravda, že se s ní nikdo nekamarádil, protože měla jako malá hrozně pih a zrzavé vlasy, ale proto, že Ysa taky nebyla jako malá pohledná a druzí se jí také posmívali, jen když si ale mysleli, že je Ysa nevidí a neslyší, protože se báli, aby nebyli potrestáni. S Fijou ale tolik shovívaví nebyli.
Fija si také připustila, že si s Ysou měla nejdříve promluvit. Ale také se nehodlala omluvit, přece jenom se takhle neponíží, i když je Ysa princezna.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement