Kapitola 3.

22. july 2009 at 19:32 | Denaille
Žblept: Tak, další z mých popletených výplodů mysli, abyste měli co číst (ikdyž pochybuju, že to někoho nadchne). Enjoy your meal. :D

Co se stalo v předchozí kapitolce?: Naše hrdinka dostane pár odpovědí na své otázky, ale zdaleka to není všechno, co by chtěla vědět. Ke všemu zůstane sama trčet... kde to vlastně je?



•••

3. KAPITOLA - NOVÝ ŠÉFÍK

Otočil se a odešel. Nechal mě samotnou. Rezignovaně jsem si sedla na patník a podložila si bradu rukama. Čekala jsem, co bude dál. Možná, že nakonec nikdo nepřijde a já tu budu sedět a marně čekat celý svůj posmrtný život.
Přepadla mě chmurná nálada. Připadala jsem si ztracená, nepotřebná, prázdná stejně jako na Zemi. Všechno kolem mě bylo tak jiné a oni chtějí, abych se s tím vypořádala během jednoho dne? Dobře, proč ne? Ale měli mi toho vysvětlit mnohem víc. A proč vlastně oni? Znám tady jenom Alexeje. Povzdechla jsem si. Co mám sakra dělat? Nechtělo se mi jenom sedět a čekat, až se mě někdo uráčí vyzvednout.
Pohled se mi zastavil na dveřích jednoho z domů. Lépe řečeno na klice těch dveří. Jestli ještě mám nějaký mozek, pak se mi v něm zrodil docela dobrý nápad, pomyslela jsem si. Znuděně jsem se zvedla a šla prozkoumat, co se za těmi dveřmi skrývá. Bylo to možná trochu neslušené, ale můžou si za to sami, omlouvala jsem tak moje jednání. I když tahle část Nebe vypadala o hodně lépe než město, bylo tu až nepříjemně mrtvo. To se mi moc nelíbilo, ale neměla jsem čas nad tím moc dlouho přemýšlet. Chtěla jsem vědět, kdo tady bydlí. A kde jinde bych se to dozvěděla, když ne uvnitř?
Prsty jsem se dotkla kliky, když se za mnou ozvalo to hnusné zamručení. Zmrzla jsem na místě a v duchu jsem si nadávala. Teprve, když za mnou ten člověk promluvil, jsem se opatrně otočila.
"Chceš se podívat dovnitř?" Znělo to dost pohrdavě ale taky celkem pobaveně. Nepěkně jsem se ušklíbla.
"No, měla jsem to v úmyslu." Znuděně protočil panenky a popošel ke mně.
"Nechápu, proč se všichni chtějí dostat dovnitř. Lidi jsou strašně zvědaví," mluvil spíš k sobě než ke mně. Stála jsem stále na stejném místě a nedůvěřivě si ho měřila. Nebyl to zrovna pohledný chlápek a od jeho mladých let utekla už dlouhá doba. Přes obličej se mu táhla dlouhá jizva, a když jsem se podívala pozorně, zahlédla jsem i další, ale už menší. Jeho oči bystře pozorovaly okolí a byl z nich cítit dlouhodobý chlad a neproniknutelnost. Jeho šaty se taky nezdály nic moc. Za prvé. Byly strašně špinavé. A za druhé. Vůbec mu neseděly. Vypadalo to, jako by musel nosit hadry po svém dvakrát širším bratrovi. Přesto se mi k němu tak nějak hodily. Ale co bylo pro mě v tu chvíli nejdůležitější - nepůsobil vůbec dojmem člověka, kterému by se mohlo věřit. Mohl to být kdokoliv.
"Z toho, co jste zrovna řekl, plyne, že se za člověka nepovažujete. T o mě vede k otázce, kdo tedy jste?" zeptala jsem se ho a dala si záležet na tom, aby to neznělo moc zvědavě ani moc podezíravě.
"Kde je Alexej?" přešel sprostě mou otázku a rozhlížel se okolo. Na chvíli mě to zarazilo. Moje obavy nejspíš nebyly až tak na místě. Pokud zná Alexeje, znamená to, že to nejspíš bude ten člověk, který mě tady měl vyzvednout. Alexejovi jsem věřila. Ale stejně. Mohl si třeba někde zjistit informace a… Asi nad tím moc uvažuji. Nakonec… už jsem mrtvá, tak doufejme, že se na další cestu neuberu tak rychle.
"Už odešel," odpověděla jsem mu, i když jsem ani nemusela. Odpověď už znal. Ale já na moji otázku stále ne.
"Ptala jsem se, kdo jste!?" zkusila jsem to znovu. Zdálo se, že mou otázku konečně vzal v potaz.
"Ach, zapomněl jsem se představit. Jsem Daemon Dunts, tvůj šéf," podával mi ruku. Trochu zkoprněle jsem mu s ní zatřásla, ale stále si držela bezpečný odstup. "Byl bych rád, kdybys mi říkala Daemone i přes to, že jsem tvůj nadřízený. Když mi někdo řekne Duntsi vždycky si vzpomenu na základku a hodinu dějepisu. Náš učitel si na mě zasedl. Určitě mi nechceš připomínat dávné vzpomínky, že ne?" zasmál se. Asi to měl být žert, ale i přes to jsem v tom zaslechla jakousi výhružku. Asi už vážně blázním.
"Ehm… tedy Deamone," divné jméno, pomyslela jsem si," když si můj šéf, můžeš mi říct, kde budu pracovat nebo tak něco? Nikdo se ještě neuráčil mi k tomu něco říct."
"Na vysvětlování máme ještě hodně času. Ale k tomu, abychom se dostali tam, kam máme, moc ne. Máme hodně velký zpoždění. Až potkám Alexeje, budu si s ním muset promluvit. Určitě zase žvanil s tou sekretářkou," protočil oči. Musela jsem se usmát.
"Vy jste taky nepřišel zrovna na čas," snažila jsem se Alexeje trochu obhájit. Překvapeně se na mě podíval, ale neříkal nic a já ho po zbytek cesty taky mlčky následovala. Moje nedůvěřivost byla ta tam. Přesto jsem byla ráda, že jdu za ním a nemám jeho pohled v zádech. Z nějakého neznámého důvody mě z něj mrazilo.

Přivedl mě před podivnou budovu. Nevypadala ani jako ty mrakodrapy v centru ani jako ty malé obytné a útulně vypadající domky po cestě, ale jako něco monstrózního, obludného a naprosto nepasujícího do okolí, které ji obklopovalo. Za budovou už se nenacházely žádné obyvatelné prostory, veškerý prostor, na který se mi podařilo dohlédnout, bylo pole a za ním les. Trochu mi to připomínalo moji školu.
Deamon mě vzal dovnitř do jeho kanceláře. Cestou jsme potkali několik lidí, kteří Daemona pozdravili a mně nevěnovali špetku pozornosti. Není čemu se divit, koho bych zajímala, tohle tady nejspíš bylo na denním pořádku. Určitě nejsem první ani poslední zaměstnanec. Z okna byl výhled do dvora, které bylo - pokud moje oko dobře vidělo - něco jako sportovní hřiště nebo tréninkový prostor. Zrovna v tu chvíli se tam pohybovalo pár lidí a z jejich pohybů jsem si dala dohromady, že to, co nacvičovali, nebyl žádný taneček ale nejspíš nějaké bojové umění.
"Dáš si kávu nebo čaj?" zeptal se mě Daemon a plnil kávovar vodou. Za tu dobu jsem si ani neuvědomila, že mám žízeň nebo hlad. Docela mě překvapilo, že jako duše mám stále potřebu jíst a pít.
"Stačí mi obyčejná voda, děkuji." Nějak jsem se tady cítila nesvá. Připadala jsem si jako v blázinci nebo v nemocnici i když jsem nechápala proč. Všechno tu na mě působilo odměřeně a strašně prakticky. Nikde žádné barvy, jen bílé zdi a uklizené stoly. Copak tady nikdo nemá rád chaos?
"Tak, teď bychom konečně mohli jít k věci. Máš určitě nějaké otázky, že?" vyrušil mě Deamon z mého zadumání.
"A ne jen jednu," přitakala jsem.
"Fajn, zatím mě nech mluvit, a když tě bude něco zajímat, zastav mě," vybídl mě a dal se do vysvětlování. "Tak tedy… Dřív, než nastoupíš u mě, tě čeká takové menší školení. Tam se dozvíš všechno o Nebi a těchto věcech, ty ti teď vysvětlovat nebudu. Budeš zkrátka nějaký čas chodit do školy. Podotýkám do zvláštní školy. Cos do teď znala, ti tady k ničemu nebude.
Protože jsi jedna z těch, kteří jsou trochu jiní než ostatní duše, máš možnost potom, co absolvuješ výuku začít pracovat u mě. Jako voják."
Pohled mi při jeho mluvení padl na lidi pobíhající venku. Zpátky do školy? Proč? Copak jsem si za života neužila svoje?
"A co když nebudu chtít chodit do školy ani pracovat jako voják?" zeptala jsem se.
"Zase ta samá otázka. Všichni se ptají na to samé. Lidi vždycky musí mít naději, že mají na výběr," povzdechl si, ale odpověděl: "Potom zavolám Alexejovi a on se o tebe postará. Ostatní duše nemají na výběr tak jako ty. Začnou tam, kde s životem skončily. Pokud jsi pracovala jako úředník, bude z tebe pravděpodobně úředník i tady. Pokud jsi byla učitelka, bude z tebe učitelka. Vzhledem k tomu, že jsi byla ještě student, asi bys skončila opět za školní lavicí a po tom, co bys vystudovala… tady máš právo volby. Pokud tě tahle možnost neláká, pak můžeš zkusit už jedině smrt, protože nic lepšího už v tomhle světě není. No…pravda, možná bys ještě mohla žít někde na vesničce jako pracovní síla, ale několik stovek let dělat každý den skoro to samé je…jak bych to řekl…prostě nuda. Pokud tě zajímá moje osobní rada ani nad jedním raději neuvažuj."
Kývla jsem na srozuměnou. "Takže vlastně ani moc na výběr nemám, že?" usmála jsem se. Nějak jsem tušila, že kdybych nevyužila téhle šance, nejspíš bych toho hodně litovala. A především se mi vůbec nechtělo trávit můj posmrtný život někde v chlívě nebo v kanceláři. Raději si počkám, co bude obnášet tohle "školení"…
(Deamon Dunts)

 

8 people judged this article.

Comments

1 s-unny s-unny | Email | Web | 22. july 2009 at 20:01 | React

WOW, myslím, že sa to pekne rozbehlo :D. Už sa moc teším na to, čo bude v tej novej škole xD. A nemáš za čo (myslím tie ftury).

2 Angie Angie | Web | 22. july 2009 at 22:13 | React

tu jsem četla ještě na bývalym blogu... prostě děsně pěkně píšeš, co dodat :-)

a koukám, že jsi přidala podobu Deamona :-) takhle jsem si ho asi představovala... ale spíš takovýho víš formálního :-) jinak je to fajn ;-)

3 Angie Angie | Web | 25. july 2009 at 15:09 | React

víš proč píšu?? protože ti chci vážně moc poděkovat za komentář. Asi víš, co je to za pocit, když zjistíš, že je někdo, kdo to cítí jako ty. :-) děkuju ti moc

4 Asheen Asheen | Web | 25. july 2009 at 17:11 | React

Tady má někdo nový layout...

5 Fred Fred | Web | 26. july 2009 at 11:57 | React

ahoj chcem sa spýtať v čom robíš takú grafiku???

6 Kiqi Kiqi | Web | 27. july 2009 at 10:50 | React

Denaille (Estel), jelikož tě mám v oblíbených stránkách a čtu ráda tvoje články, chtěla bych i tebe jako oblíbenou stránku, aby jsi se vyjádřila v tomto článku...http://kiqi.blog.cz/0907/oblibene-stranky
Děkuji :-)

7 Annie Annie | Web | 28. july 2009 at 15:58 | React

Proč vždycky všichni píšou ze začátku tak tajemně a čtenářům nic nevysvětlí? To vůbec není fér. Takže buďto přidej novou kapitolku, nebo...nebo...:D

8 Polgara Polgara | Web | 5. august 2009 at 10:02 | React

Nuže, konečně se dostávám k dočtení tvojí povídky a stojí to za to.
Ani se jí nedivím, že se jí nelíbila skutečnost, že i po smrti bude muset studovat. Jsem zvědavá, co je na ětch hodinách čeká.

9 Ninsie Ninsie | Web | 14. august 2009 at 21:30 | React

Vůbec se to nevyvíjí špatně. Baví mě sledovat tvoje nápady a myšlenky. Má to děj a celkově stojí za to pokračovat ve čtení. Jsem zvědavá na tu školu a tu práci.

10 Paige Paige | Web | 26. august 2009 at 16:02 | React

Líbí se mi tvoje nápady a jsem zvědavá, kam nás tvoje fantazie zavede...
btw.ten obrázek je dobrý, sedí mi to k němu

11 Kermisee Kermisee | Web | 29. august 2009 at 20:34 | React

Tak nějak jsem si toho chlapíka představovala :-)
Jinak...voják? No, to jsem zvědavá...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement