Kapitola 4.

29. july 2009 at 19:17 | Denaille
Žblept: Tahle kapitola je trochu delší, než ty předešlé. Taky mě ji dost bavilo psát a chtěla jsem ji mít trochu ucelenou. Ale snad vám to nevadí... ;op První hodina se mi nějak povážlivě zkrátila.

Co se stalo v předchozí kapitolce?: Seznámení s novým šéfikem proběhne hladce. Daemon ji seznámí s jejími možnostmi a když dostane její souhlas, další dobrodružství může začít. Víme přece, že Smrt není to jediné, co nás potom čeká...

•••

4. KAPITOLA - POLITIKY ZNALÝ SKRČEK

Vyndal ze zásuvky smlouvu a já ji bez protestů podepsala svým novým jménem. Odteď jsem jeho zaměstnanec. I když trochu divný zaměstnanec. Jak mi ještě řekl, mohl by si vlastně říkat kapitán policie nebo možná i generál, nebo něco v tom smyslu. Měl pod palcem ochranu města, důležitých akcí a jiných vymožeností, kterých si zažádá Nejvyšší. Docela dobrý job ne? Jak už jsem řekla, alespoň nebude nuda.
Ještě jsem se ho zeptala na tohle místo a k mému ohromnému nadšení jsem se dozvěděla, že právě tahle barabizna má být místem, kde se budu odteď vzdělávat.

Stáli jsme s Daemonem na tom samém místě, kde jsme se před nějakou tou hodinkou uviděli poprvé. Nechápala jsem, proč mě zavedl zrovna sem. Čekala jsem nějaké vysvětlení, ale on si mě nevšímal a klidně vešel do jednoho z domů. Nesl číslo 1353. Nechtělo se mi stát venku a navíc jsem byla stále zvědavá, co je uvnitř.
Hned jak jsem překročila práh, otočil se ke mně. "Vítej doma Dianelle," rozpřáhl ruce v přátelském uvítání. Zmohla jsem se jen na nevěřícné čučení na jeho rozesmátý obličej.
"To jako fakt?"
"Těžko bych tě sem asi vodil no ne? Za chvíli bude tma, měla by sis jít lehnout. Zítra nastupuješ. Věci, které budeš potřebovat najdeš někde tady. Mělo by tu všechno být. Nějaké oblečení, hygienické věci a tak všechno možné. V ledničce najdeš taky něco k jídlu, ale časem si budeš muset nakoupit sama. A ano… zapomněl jsem říct, že budeš dostávat něco jako týdenní kapesné. Zeptej se zítra někoho aby ti ukázal, kde je tady sámoška. Já už musím letět. Povinnosti čekají." S tím odešel a nechal mě, stále žasnoucí, stát mezi dveřmi. Nezmohla jsem se ani na blbé děkuji nebo něco jiného.
Nějak se mi podařilo zavřít dveře a najít lednici. Opravdu mě tam čekalo jakési jídlo, do kterého jsem se s chutí pustila. I když jsem měla pořádný hlad, zjistila jsem, že už nepotřebuji jíst hodně a nejspíš ani ne moc často. Dokonale mě zasytila malá porce. Během jídla jsem přemýšlela. Hlavně o Alexejovi a Daemonovi.
Daemon mi vůbec nepřišel jako nadřízený. Možná to bylo i tím, že jsem mu mohla říkat jménem, ale to jak se ke mně choval… Zajímalo by mě, jaký vztah má k ostatním jeho zaměstnancům. I to, že mě osobně přišel vyzvednout bylo divné. Nejspíš ho mají všichni rádi. Už teď jsem ho začínala brát jako mého pomyslného tátu. Nemohla jsem si pomoct, takhle nějak jsem si ho vždycky představovala. Otce, který se mě o stará a má mě rád.
A Alexej. Z toho co říkal Daemon už nějakou dobu nejspíš letí po té sekretářce u okýnka tři. Takže u něj asi nebudu mít šanci, ale takový anděl strážný se někdy může hodit. Navíc je to hodně hezký anděl strážný.
Po jídle jsem omrkla zbytek domu. V jednoduše zařízeném obývacím pokoji jsem objevila dokonce knihovnu, která mě celkem zaujala. Hned jsem si vytáhla jednu knížku s úmyslem přečíst si něco předtím než usnu.
Koupelna nebyla moc velká, ale pro jednoho člověka byla akorát. Našla jsem tam, jak Daemon říkal, zubní kartáček, sprchový gel a nějaké léky. Většinou proti bolení hlavy nebo prášky na spaní. I něco takového se tu dá najít. Jde vidět, že i když jsem mrtvá, do hlavy mi zas budou bušit všichni čerti.
Po pořádné sprše jsem si šla lehnout. Ložnice měla jednu, ale zato pořádnou, postel. Vedle ní noční stolek a pak nějaké skříně s oblečením. Do nich jsem se zatím nedívala, řekla jsem si, že se tím budu zabývat až ráno. Natočila jsem si budíka na půl sedmou a když jsem zjistila, že dnes toho únavou asi moc nepřečtu, usnula jsem.

Ráno mě probudil zvonící budík. Strašně jsem se lekla a vyletěla z postele, čímž jsem se úplně probrala. Ale stejně nějakou dobu trvalo než mi mozek začal pracovat a já si uvědomila, kde to jsem a především, co mě dneska čeká.
Až teď jsem povolila uzdu svojí holčičí podstatě a zvědavě se vrhla ke skříni a modlila se, aby tu měl někdo trochu vkus. Když jsem skříň otevřela, nemohla jsem se ubránit smíchu. Byly v ní jedny rifle a černé triko, ponožky, nějaké to spodní prádlo a tenisky. Bože, jak jsem naivní, proletělo mi hlavou. Čekala jsem snad, že uvnitř najdu haldu luxusního oblečení? Moje nadšení opadlo a já začala uvažovat trochu realisticky. To samé oblečení mi asi těžko vydrží déle než měsíc. Nějaké si budu nejspíš muset sehnat. Když je tu někde obchod s potravinami, pak tu musí být i nějaký textil.
Namazala jsem si rohlík, který jsem za chůze do školy posnídala. Cestou jsem pocítila to známé napětí a strach, který jsem znala i na Zemi. Přesto jsem si teď věřila o něco víc. Nevypadala jsem nikdy moc dobře. Svoje černé vlasy jsem si vždycky stříhala na krátko. Docela to sedělo k mé postavě, oproti jiným holkám jsem dost malá a takhle mi vždycky přišlo, že vypadám jako rošťák. S obličejem už je to trochu horší, ale i přes to, že jsem se vzhledem u ostatních neobstála, nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem vyloženě příšera. Jen nejsem zrovna modelka. Že má na sobě člověk nějaké vady, to je samozřejmost.

S povzdechem jsem se odhodlala chytit za kliku a otevřít dveře vedoucí do mé třídy. Uvnitř už bylo několik lidí. Našla jsem si místo někde ve třetí řadě u okna, tak abych dobře viděla, ale zase nebyla moc na očích. Ocenila jsem, že jsou lavice po jednom, alespoň se tak nebudu muset s nikým zbytečně seznamovat a poslouchat nějaké žvásty.
Měla jsem ještě čas do zvonění, takže jsem ho využila pozorováním mých nových spolužáků. Byla jsem v šoku, když mi zrak padl na… sice celkem zdatného a zdravě vypadajícího… ale pořád dědu. Naše třída se skládala z lidí různých věkových kategorií. Nejmladší tady byla nějaká malá holka a nejstarší už jmenovaný děda.
Všichni seděli mlčky, nikdo se nesnažil s nikým komunikovat nebo navazovat přátelské vztahy. Většina si ostatní prohlížela jako já.
S úderem osmé hodiny vstoupil do třídy náš učitel. Stejně jako já zalapal po dechu i zbytek třídy.
"Ještě než se sami sebe začnete ptát, co tady dělá takovej malej harant, odpovím vám sám. Budu vás učit politiku Nebe a vlastně se vám budu snažit odpovědět na všechny vaše otázky, které vás ohledně tohohle místa budou zajímat. Jmenuji se Dalen. Jestli má někdo nějakej problém s tím, jak vypadám, má smůlu. A teď… Máte nějaké otázky?" přešel ke stolu a sedl si na něj. Papíry, které si s sebou přinesl položil vedle sebe.
Vypadal jako patnáctiletý kluk, ale to by nebylo až tak zarážející. Jeho vzhled je hodně těžké popsat.
Nikdo se k otázkám nějak neměl. Asi budu muset začít. Zvedla jsem ruku.
"No? Ty tam?" ukázal na mě a čekal, co ze mě vyleze.
"Za tu dobu, co jsem tady jsem zjistila, že Nebe je jen další svět jako Země. Tohle město je tedy obrazem Prahy. Zajímalo by mě, jestli je ten údajný Nejvyšší opravdu skutečný a jestli ano, kdo to potom je?" zeptala jsem se.
Dalen uznale pokýval hlavou. Fajn, hned první den se opět zapíšu jako šprtka.
"Jak jsi řekla. Nebe je jen odrazem Země. Většina věcí je tu stejná, ale je tu taky spousta věcí, které se od Země liší. Sice se na zemi kvůli věřícím o Nebi ví, ale poslední dobou tomu věří stále míň lidí a navíc je celá ta pravda ohledně Nebe trochu jiná, což nám tady později dělá problémy. Některé věřící duše se tady hroutí neschopné uvěřit, že se nedostali do Ráje," odfrkl si, "Nicméně my, a tím myslím i vás, jsme tady abychom lidem pomáhali a chránili je před zlem, takže se je jinými slovy snažíme přesvědčit, aby věřili, snili a milovali. Někdy je to pořádná fuška.
Najdete tady spoustu duší, které se jenom tak poflakují, ale věřte, že každá duše tu má místo. Někteří sedí v kanceláři a nudí se. Jiní se stanou anděly a chrání lidi na Zemi, a někteří chrání Nebe před našimi pekelnými přáteli. To jste vy.
Všemu tomu velí… Bůh. Takhle ho lidi nazývají na Zemi. Tady mu říkáme jednoduše Nejvyšší. Později vám vysvětlím proč. V mých očích to není nikdo jiný než prezident nebo král, pokud to chcete říct takto. Ovšem král celého světa. Státy, jak je známe za našeho života zůstávají a jejich prezidenti se tady nazývají jednoduše Kapitáni. A taky jeden důležitý poznatek. Lidi se domnívají, že Bůh je jenom jeden, ale pravdou je, že když Bůh zemře, většinou ho někdo zabije, volíme nového, stejně jako Kapitána. Je to s nejvyšší pravděpodobností nejsilnější duše v Nebi. Později to také vysvětlím."
Z výkladu ho přerušila zvednutá ruka holky, která seděla o dvě místa dál. Byla to asi dvacetiletá černovláska, poměrně hezká.
"Říkal jste, že my jsme tu proto, abychom chránili Nebe před nějakými nálety z Pekla. Pokud vezmu v úvahu fakt, že je Nebe vlastně něco jako Země, kde je potom to Peklo?"
"Dobrá otázka, chválím vás za ni. Je to tak, že Peklo je taky planeta sama o sobě, ale je s Nebem jaksi propojena. To vysvětlím taky někdy jindy. Zatím vám bude muset stačit, že je pro nás strašně jednoduché dostat se tam a zpátky stejně jako pro ně dostat se sem. My to ale neděláme tak často a místo toho se raději jen bráníme. To taky vysvětlím někdy jindy. Ještě jiné dotazy?" Porozhlédl se po třídě ale nikdo jiný už ruku nezvedl. Ani já jsem nemohla najít otázku, která by mě zajímala. Možná, když o tom popřemýšlím v klidu, budu jich mít v zásobě hned několik. Dnes mi bohatě stačilo to, co jsem slyšela.
Zbytek hodiny mluvil o historii Nebe, což mě moc nezajímalo. Nikdo neví, jak nebe vzniklo a proč. A kdo byl Bohem tehdy a tehdy… jděte někam.
"Fajn, takže se uvidíme zítra," vzal si svoje věci a konečně odcházel. Před dveřmi se ale zarazil a otočil se zpátky k nám.
"Málem bych zapomněl," řekl si spíš pro sebe. "Protože vás mám vůbec první hodinu, mám za úkol vám objasnit ještě kolik věcí. Po nějakou dobu bude vaše skupina nést název květen 2009 podle měsíce, ve kterém jste všichni zemřeli. Ze všech duší jste byli vybráni právě vy, tak se snažte." S tím konečně odešel
Alespoň jsem pochopila, proč jsou tu tak odlišné věkové kategorie. Třída není sestavena z těch lidí, kteří jsou si podobni věkem, ale kteří umřeli ve stejný čas. Proč mě to nenapadlo dřív, je to tak logický.
Po jeho odchodu se všichni trochu uvolnili. I ve mně vzbuzoval jakýsi podivný respekt. Příště se ho zeptám, kolik mu opravdu je.
"Hele… víte někdo, co bude další hodinu?" zeptal se nějaký kluk ze zadní lavice ze stejné řady u okna. Nikdo mu neodpověděl, jen každý zavrtěl hlavou.
Čekali jsme ve třídě asi pět minut, než do třídy znovu vešel Dalen a dal nám rozvrhy, které zapomněl rozdat. Další hodinu jsme měli v jiné učebně a už pravděpodobně začala, takže jsme se zvedli a šli ji hledat.
(Dino)

 

6 people judged this article.

Comments

1 Awia Awia | Email | Web | 29. july 2009 at 21:24 | React

Proč se mi vždycky stane to samý!? "Doba platnosti toho formuláře vypršela ..." Jak já tuhle větu nesnáším. No nic, tak znova...

Kapitola byla naprosto úžasná a dozvěděla jsem se spoustu převratných informací. Bohužel vyvstalo dalších milion otázek. Jestli to chápu, tak Dianelle teď bude v armádě nebe a bude ho chránit před peklem. Nebo ne?
No, chtěla jsem se taky ozvat oheldně toho, že další kapitolka Blue Eyes je na světě. Já vím, jsem hrozná, ale tenhle vzkaz vždycky posílám všem čtenářům. ;)

2 Angie Angie | Web | 29. july 2009 at 22:32 | React

jj, tahle kapitola se mi líbila nejvíc :-) učebna je popsaná skvěle, a ty zvědavé otázky jsou taky pěkně vypracovaný :D je vidět, že máš nějakej plán, který nám postupně budeš vyprávět :-) jsem teda zvědavá... a moc :D

3 Annie Annie | Web | 30. july 2009 at 20:24 | React

Moc, moc se mi to líbí. Nikdy by mě nenapadlo tolik přemýšlet o nebi jako teď, když o něm čtu. Poslední dobou si ho představuji jako z pohádky Anděl páně. ;) Nu, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

4 Polgara Polgara | Web | 5. august 2009 at 10:11 | React

Awia: Tohle se mi stává taky, a proto si ty komentáře, než dám zveřejnit, radši zkopíruji.
Zajímavé pojetí Nebe a ten název třídy by na mě působil trochu depresivně.

5 Ninsie Ninsie | Web | 14. august 2009 at 22:12 | React

Každopádně svérázná hodina a ten klučina, jakožto učitel, je netradiční a dobrej. ;) Líbí se mi tvoje pojetí "nebe" jako odrazu Země. Je to dobře napsané, poutavým stylem.

6 Paige Paige | Web | 26. august 2009 at 16:22 | React

Když jsem četla název té kapitoly nevím proč jsem si Dalena představila jako malého podsaditého brýlatého...?
A nějak si nedovedu představit, jak má před ním ten nejstarší děda respekt...? Takže shrnuto, podtrženo: báječná zábavná kapitola a já plynule přejíždím na další stanici.

7 Kermisee Kermisee | Web | 29. august 2009 at 20:49 | React

Ché...takový učitel..no :D Hihi
Tedy..tovje nápady, názory a myšlenky jsou opravdu zajímavé a velmi pěkně je umíš spravocat..tato povídka se mi moc líbí :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement