Kapitola 5.

31. july 2009 at 18:55 | Denaille
Žblept: Opět trochu delší kapitola. Sice mě už nebavila jako ty předchozí. Je v ní docela dost popisování. Ale je stejně důležitá jako ty předchozí.

Co se stalo v předchozí kapitolce?: Dianelle podepíše smlouvu a to pro ni znamená život v lavici. Hned první den se ukáže, že někteří učitelé nebou tací, jak čekala. A její spolužáci se úplně vymykají její představě.


•••

5. KAPITOLA - JÁ JSEM..


Trvalo nám poměrně dlouho, než jsme ji našli. Byla to místnost v nejvyšším (tudíž asi třetím) patře. Z okna byl nádherný výhled na okolí. Kam jsem se podívala, nebylo nic jiného než malé domky a teprve potom začínalo město v pravém slova smyslu.
Přesto jsem se v ní cítila tak nějak divně. Nikdy jsem neměla ráda jiné barvy kromě černé a to, co jsem musela snášet tady byl horor. Každá stěna měla jinou barvu a dokonce i strop a podlaha neunikli malířově štětci. Na podlaze se válela halda barevných polštářků místo lavic. Někteří si sedli, ale většina stejně jako já nevěřícně zírala kolem a bylo na nich znát, že nejsou dvakrát nadšeni. A to jsem tvrdila, že tu nikdo nemá rád chaos.
"No páni, tady se mi bude líbit," pronesl kluk, který se prve ptal na to, co je další hodinu. Seděl spokojeně rozvalený na jednom s polštářů a usmíval se. Měla jsem takový neblahý pocit, že půjde o jednoho z těch věčně optimistických lidí, kterým je všechno jedno a se vším jsou spokojení.
"Bože, kdo tohle udělal?" zapištěla asi třicetiletá blondýnka. Její hlas v tom tichu, které nastalo po tom, co jsme sem vešli, nás všechny přinutil k tomu, abychom sebou leknutím cukli. "To je přímo hřích. Naprostý nevkus. Kde je ten člověk, co to udělal? Nasekám mu na prdel," prskala naštvaně. Mlčky jsem s ní souhlasila.
"Ehm ehm ehm… to bych vám neradil slečno," ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem nadskočila, ale když jsem se otočila, nikde nikdo. Zůstala jsem zaraženě stát. Ostatní se na mě překvapeně podívali. Měla jsem takový pocit, že začínám rudnou, ale v tu chvíli to pro mě nebylo podstatné. Přemýšlela jsem, jestli už mi z tohohle místa nehráblo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě někdo.
"Jo…jasně. Jen jsem…"
"Áááááá, kdo to byl? Kdo z vás to byl?" místnost opět proťal hlásek blondýnky. S vykulenýma očima se rozhlížela kolem sebe vypadala vystrašeně.
"Slyšela jsi to taky?" ptala jsem se jí hned. Musela jsem se přesvědčit, jestli už vážně nešílím. "Slyšela jsi ten hlas?"
"Jo, slyšela," řekla roztřepaným hlasem. Na to, co řekla pak, ale zvolila jinou tóninu. "Řekl mi, že mám moc pěkný zadek," zaskřípala zuby.
"A říkal pravdu," neodpustil si poznámku náš optimista. Ta k němu poslala pohled alias: Řekni to ještě jednou a máš po dětech.
"Co se vám dvěma přesně stalo?" ozval se nějaký mladík. Byl mi rozhodně sympatičtější než ten druhý. Měl na sobě kvádro, takže jsem usoudila, že bude vzdělaný a taky si nejspíš dost vydělával. Ale unikal mi smysl, proč ho měl na sobě. Mohl se převléknou stejně jako my. Proč má na sobě stále to, v čem umřel? "Nebo počkejte, dřív než nám to řeknete, bychom se mohli aspoň představit. Neznám vaše jména a nechce se mi na vás volat: hej ty."
"To je dobrý nápad. Nevadilo by vám, kdybych začal?" Nikdo neměl nic proti. Všichni byli rádi, že se někdo nabídl jako první. Optimista si trochu odkašlal a spustil.
"Fajn, takže, jmenuji se Dino. Vím, je to pěkně debilní jméno, připadám si jako pes, ale jednou se tak jmenuji, tak s tím už nic neudělám." Co jsem říkala? Je se vším spokojený. "Než jsem umřel, pracoval jsem jako malíř. Maloval jsem pokoje a tak. Ve volném čase jsem maloval portréty na Karlově mostě. Srazilo mě auto." Víc toho neřekl a my ani víc vědět nepotřebovali.
Potom se všechny oči v učebně upřely na mě. Myslím, že jsem začala zase rudnout. Ve skutečném životě bych nejspíš začala koktat a moc by se toho o mě nedozvěděli. Možná tak to, že jsem divná a největší magnet trapasů, co existuje. Teď jsem ale byla i přes rozpaky celkem klidná, skoro až lhostejná. Jako bych nic necítila a uvnitř mě bylo jen prázdné místo, jako bych neměla duši, přesto jsem věděla, že já jsem ta duše. Možná jsem si začínala víc věřit nebo moje duše při cestě sem utrpěla nějaký otřes a tohle je následek.
"Ehm…ahoj, já jsem Dianelle." Usmála jsem se, za což bych si hned nafackovala. Pěkný, udělala jsem si trapas hned na začátku. "Na Zemi jsem chodila ještě do školy, je mi sedmnáct." Zmínila jsem se o tom, protože mi to přišlo tak nějak k věci, když se Dino svěřil se svým bývalým zaměstnáním. Pak jsem přešla k mé smrti. "Rodiče byli alkoholici. Někdo mě zabil, když jsem jim šla koupit chlast," dokončila jsem to s přiškrceným hlasem a se znatelnou dávkou hořkosti. Až teď jsem si připomněla, jak jsem vlastně umřela. Teprve teď jsem něco cítila - vztek a bolest. Mohla jsem ještě žít, kdyby nebylo toho chlapa. Možná by to nebyl dvakrát dobrý život, ale možná bych našla chuť užívat si. Najít si radost v drobnostech. On mi to vlastně všechno vzal.
"Zabil? Jako úmyslně?" vytřeštil oči Dino. "A znala jsi ho, byl to někdo známý?" vyptával se.
"Ne neznala jsem ho a promiň nechci se o tom bavit." Bylo mi to nepříjemné. Měla jsem pocit, že se mě ptá na hodně soukromou věc. Byl to stejný pocit, jako by se mě někdo ptal na můj sexuální život jen se mi na tváři neobjevil ruměnec.
"Jo, jasně. Promiň."
"Teď jsem asi na řadě já, že?" zahihňala se blondýnka, která stála najednou vedle mě. "Řekli mi, že se jmenuji Keanrin a jsem s tím jménem celkem spokojená. To co jsem měla na Zemi bylo mnohem horší. Byla jsem zdravotní sestřička, měla jsem tu práci ráda a myslím, že i někteří pacienti mě viděli rádi. Moje smrt byla celkem komická, stála jsem zrovna balkóně. Můj pes se ke mně rozběhl a vrazil do mě. Zábradlí to v tu chvíli nevydrželo a vyrvalo se ze zdi, kam bylo zabudované. Stačilo to k tomu, abych ztratila rovnováhu a spadla dolů." Trochu nervózně se usmála. Ze všech lidí, co zatím promluvili mi byla nejsympatičtější, ale neřekla bych, že si někdy budeme rozumět. Zdání občas klame, ale měla jsem pocit, že je trochu z jiného těsta než já.
Se zvědavostí jsem teda čekala, kdo další se ujme slova. Další na řadě byla ta malá holčička. Z mého pohledu byla malá, ale v jejím věku jsem se cítila jako největší king. Nezpozorovala jsem na ní žádnou známku nervozity, mluvila stejně plynule a zřetelně jako Dino a Keanrin (já se mezi ně nepočítám). Vypadala roztomile, měla zelené vykulené oči, které jí rámovali ryšavé vlasy s ofinou. Na dítě nezvyklá kombinace, ale musela jsem si představit, jak asi vypadala její máma. Musela být krásná, pomyslela jsem si, a duší mi projel osten žárlivost.
"Já jsem Velen, je mi jedenáct. A moje smrt? Infikovala jsem se virusem HIV už jako tříletá," sdělila nám krátce.
Mluvila o své smrti téměř lhostejně. Nezarazilo by mě to, kdyby takhle mluvil dospělý, ale ona? Trochu mě z toho zabolelo. Fakt, že existují lidé, kteří si toho vytrpěli tolik a přitom jsou to možná strašně hodní lidé. Chtěla bych je všechny poznat a dát jim všechno, co v životě zameškali. Vynahradit jim tu bolest… A pak jsem si uvědomila, že vlastně můžu. Jen se potřebuji naučit pár věcí.
Už zbývali jenom tři. Ten starý děda, černovlasá holka, která měla dotaz v minulé hodině a ten inženýrek, který navrhl tohle seznamování, zač mu nejspíš mnozí nepoděkují (tím mám samozřejmě na mysli hlavně mě).
Další na řadě byl děda. Příčilo si mi říkat mu tak, ale na to, jak se jmenuje jsem si musela počkat. Vůbec nevypadal jako dědeček hříbeček s bílým plnovousem a pleškou na hlavě. Měl silné svalnaté tělo a při bližším prozkoumání hrubé ruce zvyklé na těžkou práci. Krátké černé vlasy se mu trochu vlnily a byly mezi nimi vidět šediny. Pod černým hustým obočím pozorovaly dění modré oči, které jeho obličej dělaly tak nějak milejším. Vypadal hrubě, ale když jsem se podívala to těch pomněnkově modrých očí byla jsem přesvědčena, že jde o hodného člověka, který si toho hodně prožil a už je unavený životem. Přesto z něj vyzařovala nesmírná autorita a moudrost.
"Jmenuji se Kern," řekl s povzdechem a poškrabal se na hlavě, "ale bude chvíli trvat než si na něj zvyknu. Celý život jsem se jmenoval jinak, mnohem déle než vy, a není pro mě lehký jen tak se s ním rozloučit. Byl bych radši, kdybyste mi říkali Karle." Jeho hlas byl hluboký a trochu chraptěl. Mluvil pomalu, jako by ho to unavovalo. "V době mé smrti jsem zrovna opravoval střechu. Byla to přirozená smrti, infarkt," povzdechl si a já si ho ještě jednou pořádně změřila. Nevypadal jako někdo, kdo by se nechal tak lehce sebrat kosou, ale jak může člověk vědět, co se honí v hlavě druhým a co si prožili. Možná, že už neměl sílu bojovat.
Opět mi bylo jaksi smutno, ten děda mi byl sympatický, hodně sympatický a byl svým způsobem tak nějak nemotorný ale zároveň silný. Možná že to, co nás čeká, z nás zvládne nejlíp.
Jako další promluvil inženýrek. Řekla bych, že všechno je lepší než ten věčný optimista, ale už teď jsem ho neměla ráda. Připomínal mi našeho věčně přechytračeného slizkého učitele fyziky. Ale protože byl tady, v Nebi, muselo na něm být i něco pozitivního, něco, čím si zasloužil tady být. Ale i přes to mu chybělo něco, co by mě k němu táhlo. Pravdou ovšem je, že ani já nevím, proč jsem tady. Když jsem ještě žila, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli dělám správné nebo špatné věci. A už vůbec nevím čím jsem si zasloužila tady být. Rozhodla jsem se, že další posuzování těchto duší nechám na někdy jindy, až je trochu víc poznám.
"Mě přidělili jméno Miner. Za svého života jsem pracoval v jedné nejmenované počítačové firmě. Nebylo to nijak významné místo, i když jsem měl určitě na víc. Byl jsem opravář všeho druhu. Ten den jsem šel zrovna na pohovor k řediteli firmy. Někdo dostal výpověď a já se chtěl chopit příležitosti a konečně si tak zasloužit trochu vyšší plat a lepší místo. Vypadl ale jeden počítač a nikdo si s tím nevěděl rady. Přede mnou bylo ještě dost uchazečů a mě potřebovali. Šel jsem. Zabil mě elektrický proud. Nevšiml jsem si jedné drobnosti a stálo mě to život. Stalo se teprve včera, proto mám na sobě ještě tohle. Odvedli mě rovnou sem," dokončil. To by toho dost vysvětlovalo. Takže nedocenitelný génius přes informatiku? Život k němu taky nebyl moc shovívavý. Měl docela smůlu. Moje sympatie k němu se docela zvýšily. Ale stejně mi pořád připomínal fyzikáře.
Zbýval poslední. Už na první pohled se mi celkem zamlouvala. Byla černovlasá, celkově nepřístupná, tajemná. Byla jsem na ni celkem zvědavá. Jako jediná na mě působila dojmem normálnosti.
"Já jsem Lisel," řekla a odvrátila od nás hlavu. "Je mi dvaadvacet a studovala jsem na vysoké škole. Stejně jako Dianelle jsem byla zavražděna. Na rozdíl od ní, já svého vraha znala," podívala se na mě trochu závistivě. Ale na vědomí jsem to moc nebrala. V tu chvíli jsem věděla, že je moje spřízněná duše. Blondýnka mi byla ukradená, tahle holka byla jako já. Myslím, že jsme to v tu chvíli cítili obě dvě. Ona možná o trochu dřív.
Všichni jsme se tedy představili. Nevím, jak se cítili ostatní, ale nakonec jsem byla ráda, že to někdo navrhl. Myslím, že jsme se trochu sblížili a já o nich věděla něco víc. Sama bych se jich na ty věci nezeptala. Alespoň ne hned, všechno by mi strašně trvalo.
"Omyl děvenko, všichni ne. Na mě jste zapomněli!" ozval se zase ten hlas. Tentokrát jsem ho neslyšela jen já, ale všichni.
(Lisel)

 

8 people judged this article.

Comments

1 Annie Annie | Web | 31. july 2009 at 19:17 | React

Moc pěkná kapitola. Konečně se tam začalo objevovat víc postav. Začíná mě to bavit. ;)

2 rytin rytin | Email | Web | 2. august 2009 at 12:00 | React

Ahoj,
na webu www.rytiny.cz právě probíhá první kolo soutěže pro autory povídek, básní a ilustrací.
Zůčastníš se?

3 Ewilan Ewilan | Web | 2. august 2009 at 12:26 | React

Wow, tak se nám to pěkně rozjíždí:) tahle kapitola byla zatím nej ze všech! Super!!!

4 Awia Awia | Email | Web | 2. august 2009 at 16:58 | React

Další, další, další...! Ehm...nějak nevím, co normálnějšího k tomu mám napsat....

5 Angie Angie | Web | 2. august 2009 at 20:27 | React

aha, tak to je vážně skvělý, sepisovala jsem velikánskej komentář, a ono mi napsalo: "doba platnosti... atd"
tak to napíšu ještě jednou...

nechápu, jak můžeš vymyslet tolik různých, originálních a zajímavých jmen :D teda Dina nepočítaje... ani nevím, jak jsi dokázala vymyslet tolik životních příběhů... každý má svůj příběh. To mě dostalo.
A Lisel si vystihla přesně: tajemná, záhadná, nepřístupná černovláska... její postava se mi líbí... :-)
a jak to, že máš přezdívku jako hlavní hrdinka? :D hm? jak mi to vysvětlíš mladá slečno?
mno, ještě jsem chtěla říct, že jsem zvědavá, kdo je ten hlas, kterýho nikdo nevidí :D tak budu se těšit ;-)

6 Papája Papája | Email | Web | 3. august 2009 at 14:50 | React

ahoj, chci se zeptat jestli náhodou nejsi taky Estel Erunámë, psala jsem ti e-mail (graphic-estel@email.cz) ohledně jednoho layoutu
pokud ne, tak se omlouvám

7 Angie Angie | Web | 3. august 2009 at 15:19 | React

prosímtě... :D jak jsi dostala sušenku do tiskárny? :-D jsem zvědavá, jak se ti to povedlo :-D ale tak u tebe se ničemu nemůžu divit :D

8 Polgara Polgara | Web | 5. august 2009 at 10:18 | React

Kapitola je zajímavá a fascinuje mě, jak si dokázala popsat ty různé smrti, aniž by ses opakovala a ta jména.
Jsem zvědavá na ten hlas, kdo to je a jakou roli bude mít

9 s-unny s-unny | Email | Web | 10. august 2009 at 15:54 | React

chssss! aj ja chcem napísať niečo tak skvelé! nie vážne, fakt ma to chytilo :D

10 Ninsie Ninsie | Web | 14. august 2009 at 22:28 | React

Opravdu jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. S tím, že bylo v téhle kapitole hodně popisu, si nic nedělej. Dřív nebo ozději by to přijít muselo. Tys to ale navíc podala zajímavě, takže to nebylo nudné.

Těším se na další díl, protože mě to fakt chytlo. ;)

11 Paige Paige | Web | 26. august 2009 at 16:39 | React

jak já to dělám, že vždycky během čtení mě napadnou nějaké poznámky, ale když jsem na konci už je nevím?
Takže jen: líbí se mi, jak popisuješ charaktery jednotlivých postav(nebo spíš dojmy, jaké z nich Dianelle zatím má), jsem zvědavá na ten hlas, ostaně jsem zvědavá na celou novou kapitolu...

12 Kermisee Kermisee | Web | 29. august 2009 at 20:58 | React

Teda..blondýnka má hezkej zadek jo? :D
A kdo je ten človíček, co není vidět? :D
Ché...já tuto povídku prostě začínám zbožńovat :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement