Nebudu Smrtijedem!

29. august 2009 at 14:18 | Denaille
Mstitel - avatar
To je překvápko co? Rozhodla jsem se, že budu dále ještě pokračovat na téhle povídce, ale spíš jen tak okrajově. Pokračování ze mě totiž leze jako smůla ze stromu, ale mám už nějakých šest kapitol, tak aspoň ze začátku budou doufám pokračování přibývat rychle.
Omlouvám se za chyby. Je jich tam dost, věřte mi! :D
Taky jsem splácala nový art, ale moc se mi nelíbí. Je ale lepší než ten předchozí. :p


<< Info | 2. kapitola >>

Draco seděl ve svém pokoji na posteli a s očima plnýma slz se díval na obraz jeho matky, který měl pověšený na protější stěně. Díky ní se mu otevřely oči a on spatřil svého otce v pravém světle. Celý svůj život chtěl být jako on, šel v jeho stopách a myslel si, že to co dělá, je správné. Vyrůstal v přesvědčení, že nic důležitějšího než mít čistou krev, není. Všechno pro něj ztratilo smysl v ten den…

•••

"Draco! Vezni si hůlku a pojď dolů!" křičel na něj otec z kuchyně. Dracův pokoj je od kuchyně vzdálen dost daleko, ale Luciusův rozzlobený hlas dolehl zřetelně až sem.
Musí být hodně naštvaný, pomyslel si a někde hluboko uvnitř se mu začínal hromadit strach. Co po mě chce? Snad… Přece mě teď nechce vzít k Pánovi? Shody do chodby, která oddělovala kuchyň s obývacím pokojem, bral po třech. Kupředu ho hnala zvědavost a nedočkavost, ale kdesi v útrobách byl podělaný strachy.
Když vstoupil do kuchyně, to, co viděl, mu vyrazilo dech. Jeho matka ležela na podlaze a z úst jí odkapávala krev. Hleděla na Draca lítostivým a zároveň vyzývavým pohledem.
"Tvoje matka mi právě řekla, že se nehodláš stát Smrtijedem a že už nechceš jít v mých stopách jako pravý Malfoy, že se z tebe stane prachsprostý krvezrádce. Řekni! Je to pravda?" podíval se na něj těma ledovýma očima, z kterých mu běhal mráz po zádech. Měl pocit, jakoby do něj bodalo milion ostrých jehel, ale pak zachytil pohled matky. Opět se na něj dívala tím vyzývavým pohledem, kterým říkala, že mu věří a že to dokáže, že se mu musí jednou postavit a přitom tak vřelým, kterým říkal, že ho miluje, ať už se rozhodne jakkoliv.
"No…já…jsem… Já jsem se ještě nerozhodl," vykoktal. Lucius jenom pozvedl obočí a zkoumal ho podezřívavým pohledem. Už odmalička Draca učili nitrobranu, a ta se mu teď docela hodila. Lucius nakonec uznal, že mluví pravdu a řekl:
"Tak se rozhodni brzy a hlavně správně. Já nedovolím, aby se jméno mé rodiny jakkoli pošpinilo. Ty Smrtijedem budeš, ať se ti to líbí nebo ne. Já tě k tomu už nějak donutím." Oči se mu zaleskly neskrývaným zlem a touhou po moci, z úst se mu vydral škodolibý smích, než odešel. Dracovi přejel mráz po zádech, ale svou ledovou, nic neříkající masku, si naštěstí udržel.
Jeho matka se na něj přes bolest, kterou trpěla, usmála. Lucius na ni poslal několik silných cruciatů. Není to bolest, jakou známe my mudlové. Zkuste si představit, jak se pícháte malým špendlíkem kdekoliv na těle. Když se píchnete málo a rychle, tak je to, jakoby vás píchla včela. Ale když se vám do kůže špendlík zabodává pomalu a hluboko, cítíte strašnou bolest. A čím pomaleji, tím víc bolest vnímáte a zanechává to na vás stopy, jak fyzické, tak psychické. Přesně tohle je cruciatus. Kletba, která se nepromíjí. Jenže nezáleží ani tak na tom, jak dlouho nebo jak často je cruciatus na člověka používán, ale kým je kletba vyslána. Abyste někomu touhle kletbou opravu ublížili, musíte to taky chtít. A Lucius Malfoy ublížit chtěl, a chtěl Narcise ublížit hodně, i když je to jeho žena.
"Mami! Proč? Proč jsi mu řekla, že se nestanu Smrtijedem?" zeptal se jí s nechápavým pohledem. Bylo mu jí líto, ale měl na ni zároveň zlost. Tohle jemu otci říct, to je jako dobrovolné mučení. Nechápal její počínání.

"Protože ty se jím nestaneš," zachraptěla a bolest v očích vystřídala zlost, pohrdání a touha po pomstě. Draco nevěděl, co na to říct, nikdy matku takovou neznal. Vždycky, co se pamatoval, otci ustupovala, nechala ho, aby si dělal, co chtěl, ale dnes… Dnes se mu postavila kvůli němu. Uvědomil si, že ho opravdu miluje. Miluje ho, jako svého jediného syna. Co všechno je schopná udělat, aby ho ochránila?
"Draco? Pamatuješ na náš poslední rozhovor?" zeptala se náhle.
"Ano," odpověděl. Jak by taky mohl zapomenout? Ten rozhovor ho přiměl k tomu, aby přemýšlel o svém životě… a dospěl k názoru, že tak, jak žil dosud, žít nechce…

•••

"Draco! Potřebuji s tebou mluvit!" zaslechl slova, která pronesl někdo za ním. Ten hlas… znal ho, ale zněl tak hrubě. Vždy ho rád poslouchal, protože mu připadalo, že je u něj v bezpečí. Ten, komu ten hlas patřil, by mu nikdy neublížil. Ale dnes byl jiný, neslyšel z něj tu sladkost a něžnost, ale byla z něj znát zlost.

"Co se děje?" zeptal se s klidným výrazem a to přesto, že se uvnitř třásl strachy a zvědavostí. "Od tvého otce jsem se právě dozvěděla, že se chce, aby ses o svých sedmnáctých narozeninách stal Smrtijedem." Zlost v jejím hlase při vyslovení slova Smrtijed, jakoby vzplála ještě větším žárem.

"Ano! Ale co má být? Myslel jsem, že s tím souhlasíš, ale…"

"Ale co?" přerušila ho naštvaně. Oči jí přitom přímo sršely zlobou a nepříčetností. Začala zrychleně dýchat, ale před ním se své emoce snažila potlačit. Očividně se jí to moc nedařilo. "…ale potom, jak mluvíš… jakým tónem se mnou o tom mluvíš, si nejsem tak jistý,"dokončil.
"Vždyť ty o tom vůbec nic nevíš," řekla o poznání klidněji, jakoby smířlivým hlasem, ale zároveň smutným. Stejně tak se na Draca teď dívaly její oči. Ten se na chvíli zarazil nad změnou jejího chování, ale nedal na sobě nic znát.
"Tak mi o tom něco řekni!" vyzval ji trochu naštvaně. Chodila okolo horké kaše a Dracovi docházela trpělivost. Byl až moc zvědavý na to, aby mu strach překazil jeho touhu dozvědět se, co mu chce říct. Narcisa se na něj usmála, ale šlo spíše o falešný úsměv.
"Nikdy by mě nenapadlo, že ti to budu vyprávět. Zrovna tobě. Ale budiž," brblala si spíše pro sebe.
Ten den mu Narcisa vyprávěla o svém životě, svých rodičích, svých láskách, prostě o všem. Nebylo to pro ni jednoduché, někdy jí do očí vhrkly slzy, ale udělala by všechno, jen aby svého syna uchránila stejného osudu. On nebude jako ona, pouhá zbraň pro Voldemorta, ona ví, co je to láska. Zažila věci, které ji naučili, jak přežívat. Za svůj život se hodně změnila, ale aby přežila, musí dohrát to divadlo až do toho okamžiku, kdy se opony zatáhnou se slovy "The end".
Draco celou dobu, kdy jeho matka mluvila, zarytě mlčel a poslouchal. Některými věcmi byl tak zhnusen a šokován, že i když se jí na tolik věcí chtěl zeptat, jen nevěřícně kroutil hlavou a z úst mu neuniklo ani jedno slovo. Nechápal, jak někdo takhle může žít. A tím víc, když si uvědomil, že on se chtěl dobrovolně k těm ubožákům přidat. Jeho matka mu odkryla pravou povahu jeho otce a vůbec celého jeho života. On přímo snil o tom, aby se stal Voldemortovou hračkou. Ale když taková hračka přestane Voldemorta bavit, zničí ji a najde si novou. Lucius mohl být rád, že není zcela obnošený a nudný, jinak by už dávno skončil na smetišti. A jeho matka? Stala se stejnou hračkou jako on, ale s tím rozdílem, že ona jí být nechtěla, prostě musela. Pochopila, že takový život je jenom utrpení. Zabíjet, mučit, a to jen proto, že to někdo chce…
Když domluvila, podívala se očima plnýma slz na Draca.

"Už chápeš? Takové to bude, když budeš Smrtijedem. Draco slib mi, že se jím nestaneš!" řekla rázně i přes bolest, která se jí leskla v očích.
"Draco!" zaúpěla prosebně, když stále neodpovídal.

"Já… já nevím," zakoktal zmateně. Narcisa k němu přistoupila a vřele ho stiskla v náručí. Z očí jí stále proudily slzy, ale když do nich Draco pohledl, uviděl v nich kromě smutku ještě něco jiného… lásku. Milovala ho.
"Prosím, slib mi to Draco," zašeptala a stiskla ho ještě pevněji.
"Mami," začal a v očích se mu zaleskly slzy. Poprvé v životě vyslovil to slovo, které toužil aspoň jedenkrát okusit. Chtěl vědět, jak zní. Celou tu dobu ji oslovoval tím chladným "matko".

"Já… nevím, jestli se jím chci nestát," zašeptal, "Dej mi čas, budu o tom přemýšlet." Narcisa na to jen přikývla. Stáli tak ještě nějakou chvíli a vychutnávali si pocit blízkosti toho druhého. Poprvé v životě Draco cítil, že není na tomto světě sám, že na něm někomu záleží.

•••

"Mami," řekl tiše stále ležící Narcise, "Slibuji ti, že se Smrtijedem nestanu," a usmál se. Ona se na něj taky usmála, ale na to se její obličej zkřivil do bolestivé grimasy.

"Mami!" vykřikl Draco a vzal ji do náruče. I když byla podle Draca větší o několik centimetrů a taky o něco těší, donesl ji až do svého pokoje, kde ji položil na postel.
Jeho pokoj nebyl nijak výstřední, jako zbytek jejich domu. U okna měl psací stůl z dubového dřeva, stejně tak u vedlejší stěny šatník s oblečením. Naproti skříně stála postel se zeleným potahem, stěny a veškerá dekorace také ladili se zelenou barvou, byl přece Zmijozel.
Narcisa ztěžka oddechovala, na čele jí vyrašili kapičky potu a křečovitě se držela okraje postele. Až teď si Draco všiml krvavé skvrny na jejím oblečení. Přišel k ní a rozškubl jí triko v místě, kde se krev vsakovala do látky.

"Co ti to ten hajzl udělal?" zašeptal si pro sebe a nevěřícně se díval na hlubokou ránu v jejím boku.
"Je… je v tom… jed," zasýpala ztěžka. Draco vytřeštil oči.
"Co? Ale jak ti mám pomoct?" hysterčil.
"Nijak… já… Draco já… zemřu," řekla a v očích se jí objevili slzy.
"Cos mu tak strašného udělala, že se k tobě takhle zachoval?" křičel. V očích se mu leskla šílená bolest nad ztrátou nejbližší osoby, ale zároveň i nepopsatelná zlost a nenávist, která patřila jeho otci.
"Nenávidím ho!"
"Vz… vzala jsem… m… mu… tebe," vydechla.
"Ne! Ty nemůžeš zemřít," ignoroval její slova.

"Mami, nenechávej mě tu s ním!" prosil ji.
"Draco," usmála se jeho slovům, "já… už jsem na… na tomto světě… udělala, co… co… jsem mohla," vysvětlovala mu s velkými obtížemi.
"Ne," vzlykal Draco, "proč?" na to už mu ale nikdo neodpověděl.
Narcisa vydechla naposledy. Na posteli leželo ztuhlé nehybné tělo, ve tváři mělo prázdný výraz a oči, které doposud zářily blankytnou modří, dostaly šedivý nádech. Draco se na ni nemohl přestat dívat. Ten obraz ho děsil, nevěřil mu. Je to sen? Ne to není možné!
"Tak už konečně chcípla?" ozval se chladný hlas ode dveří. Draco se nemusel ani otáčet, aby věděl, kdo tam stojí. Říkal to takovým tónem, který jasně svědčil o tom, že pro něj Narcisa neznamenala nic. Rychle si otřel uslzené oči.

"Ty hajzle," křikl a už vytahoval hůlku. Jenže Lucius už v rukou držel tu svou.
"Nenuť mě Draco, abych ti udělal to samé, co jí," řekl zcela klidným hlasem a zamračil se. Draco se jen pousmál, ale přesto, že ho jeho slova vytáčely.
"Ty si myslíš, že je pro mě život důležitý? Jenom mě zabij!" reagoval na to Draco.
Co to na mě hraje, vířilo Luciusovi v hlavě? Že by ho ta mudlovská šmejdka Narcisa až tak změnila? Je to slaboch, nechá se hned ovlivnit. Myslel jsem si, že má navíc. Pán zla, ho už zkrotí, přemýšlel v duchu.
"Nechal by ses zabít? Jak slabošské," ušklíbl se. "Nejsi nic jiného než ubohý srab!" zakřičel.

"Já a srab?" usmál se Draco, "ne, já nejsem srab. To jsi ty, protože jsi ji zabil!" zakřičel a ukázal na mrtvou Narcisu.
"Čeho ses tak bál? Snad ne jí? Nebo ano?" křičel. "Ona mě milovala a tys ji zabil," řekl tiše. Lucius se začal smát:
"Milovala? Pf," odfrkl si, "řekni mi Draco! Co je to láska?"
Teď se zase usmál Draco. "Láska je to, co mi dává sílu udělat tohle: Mdloby na tebe!" vykřikl, ale Lucius byl v pozoru a kletbu pohodlně odrazil. Teď zaútočil on na Draca: "Impedimenta!" Draco kletbu ale také odrazil.
"Jsi slabý Draco! Nade mnou nemůžeš vyhrát! Neporazíš mě!" zasmál se.

"Teď možná ne, ale jednou ano! Pomstím smrt své matky!"


 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement