Kapitola 9.

31. october 2009 at 17:17 | Denaille
Žblept: Trvalo hodně dlouho, než jsem tuhle kapitolu napsala. Já blb jsem si totiž smala celou jednu stránku, takže jsem ji musela psát znovu a myslím, že jsem to hodně zkrátila. :D Je to taková oddechovka.

Co se stalo v předchozí kapitolce?: Všichni mají za sebou týden učení a jejich nadšení i síly potřebují odpočinek. Proto si užívají svůj den volna každý po svém. Dianelle se po polodením ležení rozhodne trochu rozšířit svůj šatník. Proto vyráží na "nákupy".


•••

9. KAPITOLA - VRAŤ MI ZPĚT MOJI ŘEČ!

Upustila jsem tašku. Mechanicky jsem se pro ni sehnula a jeho napadlo to samé. Teď si asi řeknete - jasně, romantické klišé. Věřte nebo ne, ono to tak opravdu bylo. Ovšem až na jednu drobnost. Z mé strany nepřeskočila žádná jiskra ani jiný pozemský cit. Ale z té rány, co se ozvala, když se naše duté hlavy potkaly, jiskry docela jistě létat mohly.
Mnula jsem si tedy svoje postižené místo a nadávala na vše možné. Důležité bylo, že jsem igelitku zase držela pevně v rukou.
"Máš docela tvrdou hlavu, víš to?" držel si tu svoji, ale vzhledem k tomu, co má uvnitř, ho to zas tak moc bolet nemohlo. Logicky… ten malý mozek tu nenadálou smršť pocitů a bolesti nemohl zpracovat.
"Ne, nevím. Nikdy jsem nezkoušela, co všechno vydrží," prskala jsem naštvaně. Ani jsem nečekala, co na to řekne a vyběhla z obchodu. Po pár minutách jsem si spokojeně oddechla. Zbavila jsem se ho.
Dál jsem míjela přesné kopie domků a spokojena sama se sebou jsem mířila domů. Och, jaké to slastné slovo. Domů. Nikdo mě neotravoval, žila jsem sama, svobodná…no, svobodná zas až tak ne, ale přece jenom se mi žilo stonásobně lépe. Mohla jsem se spoléhat jen sama na sebe a měla jsem vytoužený klid. S podivným pocitem dojetí jsem se dívala na domek, který by stejně tak mohl patřit komukoliv jinému. Stále dokola jsem přemýšlela nad tím, co je uvnitř mě tak zajímavého, tak jiného, že patřím mezi elitu. Stále dokola jsem se ptala sama a sebe a stále jsem nenacházela odpověď.
Nikdy jsem nevěřila v Boha, nikdy jsem nebyla dobrý člověk, spíš právě naopak. Padala jsem stále níž. Žít o něco déle a nejspíš bych spáchala sebevraždu. Tak co je sakra přimělo, aby mě zaměstnali jako vojáka? Je to…
"Tak tady teda bydlíš?" ozvalo se najednou vedle mě já strnula. Čekala jsem, že ucítím tlukot srdce až v krku, jak jsem se lekla a ono nic. Byla jsem zmatená. Jak se tu ten prevít objevil? Sledoval mě? No jasně! Ten…ten…může se tady mluvit sprostě?
"Pěkný domeček. Bydlím v podobném, jen se mi zdá, že ten tvůj je trochu nakřivo. Zdá se, že ho postavili na kopečku. Podívej! Nezdá se ti, že se naklání trochu na pravou stranu?" svírala jsem pravačku a čekala na vhodnou chvíli. Otoč se, jen se na mě podívej, nabádala jsem ho v duchu. Ne, ten prevít si mě naprosto nevšímal a dál mlel něco o nepříznivém podnebí a dalších nesmyslech. A já si myslela, že je tady se vším spokojený.
Zaúpěla jsem. Co člověk musí udělat aby si v klidu užil den volna?

Nechápala jsem to. Asi na mě dopadl nějaký posmrtný stres či co a nebo mi už z toho všeho tady opravdu hráblo. Říkáte, že to určitě není tak zlé? Dovolte, abych se zasmála. Právě, že je.
Jak je tedy jinak možné, že si spokojeně sedím u šálku čaje a naproti sebe mám toho ukecaného hippiesáka, který nedokáže ani na minutu zavřít pusu.
Štve mě. On, jeho úsměv, jeho kecy, jeho vlasy, jeho oči, prostě ON! Vetřel se mi do mého domečku a ze samé dobroty srdce nevím, jak se ho zbavit.
"Hele, mluvím s tebou!" mával mi rukou před obličejem.
"Hm, co je?"
"Nic, jen jsem se ptal, jestli mě posloucháš," pronesl nevinně.
"Jak vidíš, snažím se. Moc mi to nejde," snažila jsem se uchránit svůj napůl zdravý rozum alespoň sarkasmem.
"No, říkal jsem, že…" Moje mysl zase odletěla do výšin nadnebeských. Vážně mě nezajímalo, o čem tady celou dobu kecal. Možná, že bych ho mohla ven nějak vylákat. Co takhle vyjít před dům a pak rychle… ne, to by nešlo. Neskočil by na to. Nebo ho polít čajem? Ne, to by byla jen záminka k tomu, aby tady zůstal.
"…no a já jsem mu řekl: ,Hele kámo, já kreslím karikatury a portréty´..."
Dino drž už proboha hubu! Zaúpěla jsem v duchu. Hlava mi spadla na stůl a já si zakryla rukama uši. Skvělé, aspoň na chvíli klid. Neuběhla ani minuta a už mě tahal za rukáv.
"Co je?" vyletěla jsem aniž bych se na něj podívala.
Nic.
"Tak co je krucinál?" Zase nic.
Podívala jsem se na něj. Je těžké popsat tu situaci. V ten moment jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo začít panikařit. Dino na mě třeštil oči (vypadal vážně vyděšeně) a jen naprázdno otvíral ústa. Nevyšel z nich žádný zvuk. Možná to bylo ode mě podlé, ale tu chvíli jsem si náležitě užívala. To ticho…
Přesto jsem si ho neužila moc dlouho. Jakmile se mi na tváři začal objevovat úsměv, narazila mi do hlavy vlna Dinových myšlenek. Povolila jsem svoji bariéru a nechala ho, ať mi vleze do hlavy. Tohle jsem si chtěla vychutnat.
"Čemu se směješ?" vyjel na mě. Jeho ublížený výraz mě vůbec neobměkčil.
"Ne čemu ale komu," opravila jsem ho.
"Tohle není vůbec vtipné," mračil se. "Udělej něco!"
"A co asi? Nevíš tak náhodou? Můžu já za…" zarazila jsem se v půlce řeči a vykulila oči. Proč vlastně nemůže mluvit? Jen tak z ničeho nic přece člověk mluvit nepřestane, co se teda vlastně stalo? Teprve teď jsem začala přemýšlet nad tím, co to předcházelo. Mohlo to být to moje přání, aby už držel hubu? Nic jiného to být nemohlo.
"A sakra," ulevila jsem si nahlas.
"Co je? Co se stalo?" dožadoval se pozornosti. Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu. Co mám dělat, abych to vrátila zpátky?
"Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněla," snažila jsem se svůj hlas přimět, aby nezněl moc přiškrceně. Jak se sakra mohlo stát, že se stalo to, co jsem si přála?
Ale na druhou stranu… Aspoň bude chvíli klid.

"To nemyslíš vážně!" zaznělo mi rozhořčeně v hlavě. "Čekal jsem, že mi pomůžeš. No tak, určitě je nějaký způsob, jak mi pomoct." Najednou se zarazil. "Héé, ty víš, jak mi pomoct, ale nechceš. Jasně, dobře se bavíš. Nejdřív ona, teď ty. Všichni se proti mně spikli! Bože ochraňuj mě!"
V tom mu přiletěl pohlavek. "Dávej si bacha, mladej. Nemůžeš jen tak z hecu Boha žádat o něco takového. On tě slyší a tvoje přání se bude snažit splnit, pokud to prospěje nadcházejícím okolnostem. Nebo jenom proto, aby si taky užil trochu srandy. A některá přání se plní sama od sebe, něco jako věštba. Tady nahoře se jméno Boží nebere do úst nadarmo," zahřměl Kóbo.
Hned, jak jsem si uvědomila, že je to možná moje vina, napadlo mě, že by Kóbo věděl, jak zase umožnit Dinovi mluvit. Byl to jediný z našich učitelů, který by si s tím podle mě měl vědět rady a navíc v tom byla špetka škodolibosti. Věděla jsem, že z toho Dino nebude nadšený.
"Ale to není fér! Nebaví mě mluvit jenom v myšlenkách. Navíc… co když po delší době zapomenu, jak mluvit?"
Přátelsky jsem ho poplácala po zádech. "Neboj se Dino, zrovna ty něco takového nikdy nezapomeneš."
"Je mi líto, ale mám ještě práci," zamumlal Kóbo a začal nás strkat ke dveřím. "Musím meditovat." No jasně. Ale neprotestovala jsem. Než za námi zavřel ještě na mě spiklenecky mrknul. Zapomněla jsem se Dinovi zmínit, že jsem o to vlastně požádala Boha, takže by stačilo přát si, aby zase mohl mluvit, ale nechtělo se mi. Nakonec Kóbo to věděl taky, ale už předem jsem věděla, že si tohle neodpustí.
Dino celou cestu domů fňukal, takže jsem jednoduše zase postavila bariéru v mé mysli a úplně jsem ho ignorovala. Bylo to asi poprvé, kdy mě v jeho přítomnosti nebolela hlava.
Těšila jsem se, jak se budou tvářit ostatní, až ho zítra uvidí. A hlavně, jak to Dino snese. Jenom doufám, že až bude mít zase možnost mluvit, že si nebude chtít všechno to mlčení vynahradit. Byla by to nejspíš moje smrt. Teda pardon, moje druhá smrt…
 

4 people judged this article.

Comments

1 Kermisee Kermisee | Web | 31. october 2009 at 18:08 | React

Paráda :-)
Jsem ráda, že jsi napsala další díl...
Jé, umlčenej Dino...chm...rajská hudba :D
Těším se na další díl... :D

2 Awia Awia | Email | Web | 31. october 2009 at 18:59 | React

U téhle kapitoky jsem se vážně nasmála. Jak na začátku, tak na konci. Rozodně čekám na pokračování (snad bude).

3 Paige Paige | Web | 2. november 2009 at 21:12 | React

Skvělá kapitola, já jsem ji prvně úplně přehlédl*kroutí nechápavě hlavou*
No nic, ačkoliv se na jednotlivé kapitoly čeká tak dlouho, nevadí, těším se na další a klidně si na ni i počkám:-)
Jinak, Dianelle(píšu to správně?) mi začíná být čím dál sympatičtější, jsem zvědavá, co vyvede příště:-))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement