9. 11. 2009 - Jak může za rok člověk zmoudřet?

9. november 2009 at 18:41 | Denaille |  Diary
Až na kalendáři naskočí datum 21. 11. bude to přesně rok, co jsem tenhle článek psala na mém starém blogu. Dneska jsem tam tudy brouzdala a hledala nějakou inspiraci na článek. A narazila jsem na tenhle...

•••

Nechápu se, nechápou mě jiní, ale hlavně nechápu já samotná podstatu mého bytí, mě samotnou. Učitel češtiny vždycky říkal, že nikdo tě nezná líp, než ty sám. Je to pravda, ale co když ani já sama sebe neznám natolik, abych o sobě mohla říct, že se znám?


Uf, neřešme to. Poslední asi dva týdny se ze mě stal kuřák. Koupila jsem si krabku a hrála si na drsňačku. XD Ale ne, vážně. Já to cígo potřebovala. Po jednom hodně blbém dnu jsem tu chuť úplně cítila na jazyku, musela jsem si zapálit. A pak... pocit uspokojení. Měla jsem pocit, že když potahnu, vybočuji nějak z řady ( i když dneska je víc nekuřáků než kuřáků, alespoň z naší třídy nekouří jen jedna třetina).
Nekouřím proto, že ostatní taky, nebo aby mě někdo bral (i když tak jsem kdysi začala), ale proto, že mi to opravdu chutná, i když není čím se chlubit. A dává to lidem jakýsi pocit uspokojení, že dělají něco nesprávného a vědí o tom, a přitom se tomu pocitu smějí do tváře.

Jo, byla jsem v depce, ale zatím nejzvláštnější jakou jsem prodělala. A asi ještě prodělávám. V jednu chvíli mám chuť jí k psychyatrovi a v druhé jsem prostě šťastná. Někdy to na mě prostě přijde, hlavně když jsem sama a mám nad čím přemýšlet. Poslední dobou dělám čím dál víc chyb.

Ale je to všechno jiné. S rodičema je to celkem v pohodě, krom jedné chvíle, kdy mě po rodičáku celkem seřvali kvůli třem trojkám a já potom byla dost v prdeli a poprvé po dlouhé chvíli jsem se pořádně vybrečela. Přišlo to ale jako osvobození. Druhý den mi potom bylo, jakoby odplula obrovská loď, která strašila v přístavu a čekala na přiliv. Poslouchala jsem meditační hudbu a zase jsem snila, že uteču a ocitnu se někde jinde. Někde, kde mi bude mnohem líp, než tady. Že budu ve švětě, kde se mi bude líbít, kde mě někdo konečně pochopí.

Další podstatné věc, která mě docela štve, a kvůli které jsem byla v depce. Nedokážu být přirozená, nijak originální. Připadám si jako duch, který tady na Zemi bloudí už hodnou chvíli a něco jako Novověk mu nic neříká. Já skrátka dnešní lidi nechápu. Pokud mám pocit, že je někdo mnohem energetičtější nebo skrátka více IN než já, stáhnu se do sebe a je ze mě stydlivá, nezkušená, malá holčička. Když naopak někdo vypadá jako naprostý blb, dokážu se s nimi bavit normálně a spíš bych řekla, že k těmto lidem lnu nějak více. Jednak ze soucitu, a jednak proto, že před nimi jsem to prostě já a dokážu je někdy rozesmát (což je zázrak, já nedokážu být vtipná. Povídky jsou výjimka).
A když se přece jenom odhodlám před někým takovým mluvit, napodobuji druhé a snažím se mluvit tak, jako oni. Když se na to všechno potom podívám zpětně, připadám si jako jedno hnusý velký zrcadlo poskládaný z úlomků jiných zrcadel.
Nechápu, proč se nechám vždycky tak snadno přesvědčit, vždycky když někdo pronese jen o ždibec lepší názor než mám já, přisvojím si ho. Nedokážu si zastávat svoje. Nedokážu před ostatními přiznat svoji jedinečnosti. Jsem prostě divná...

•••

Co se za ten rok změnilo? Nic, jen nemám chuť na cigarety, což se může brát jako pozitivní skutečnost.
Já se změnila, ale nevidím v tom žádný velký rozdíl. Spíš se to za každou cenu snažím změnit. Zapadla jsem do společnosti, ostatní mě berou takovou jaká jsem a já mám pocit, že můžu někomu něco dát jenom tím, že dál budu tou naivní holčičkou, která snad dokáže na chvíli někomu vykouzlit úsměv na tváři. Jenže... občas jsem na ostatní taky pěkně hnusná a už mě to někdy ani nemrzí. A já vím, čím to je. Stává se ze mě dospělý člověk (*raději mě zabte).
Rodiče... hmm, ti teď nejsou v pohodě ani trochu. Občas jim mám chuť něco říct, ale nakonec zbaběle vždycky zalezu a řeknu si, že je to jejich věc, ať si to mezi sebou vyřeší a snad pak bude klid. Jestli to tak ale půjde dál, přestěhuju se k babičce i se ségrou. Nebo snad seberu odvahu a něco jim konečně řeknu. V tom případě budou mít jen dvě možnosti. Rozvod nebo manželskou poradnu. Raději bych byla za tu druhou možnost, ale pochybuji, že kdyby nepomohlo to druhé, to první pomůže. Ale jestli to všechno zůstane tak, jak je... chci pryč, ale nechci tady nechat ségry samotné. Mě je jedno. Mě neobližují, už jsem si zvykla na bolest. Ale oni ji ještě neznají.
S babičkou je to teď taky na dvě věci. Děda je v nemocniny, protože se mu udělalo špatně. Když mi to taťka řekl, nepříjemně mě bodlo u srdce a přejel mi mráz po zádech.
Asi jsem moc zvykla na to, že jsem relativně šťastná. Nevím, co budu dělat, až se jednoho dne dozvím, že babička nebo děda umřeli. A i když mě teď rodiče štvou na nejvyší míru, nevím, co bych dělala, kdyby jeden z nich umřel.
Zapomněla jsem, že můžu kdykoliv zase spadnout dolů a tohle by byla ta největší rána.
Vždycky jsem dělala, že mi na žádném z nich nezáleží a myslela jsem, že to tak i cítím. Někdy jsem si připadala jako parazit, který hoduje v cizím domě. Konečně, mamka mi to stále předhazovala. Naštěstí to s dědou vypadá dobře. Ale oni stejně jednou umřou a já se s tím budu muset vyrovnat. Pak zemřou rodiče a pak budou umírat moji kamarádi a nakonec já. V tom lepším případě zemřu dřív než oni. Bolí mě to, jen si to uvědomím. Ale v tom asi zpočívá lidský život. Lidé padají pod ztrátou svých bližních, ale stejně se nakonec zvedají a jdou dál. Tak to bude pořád ještě několik staletí, koloběh se nezastaví.

Moje bytost je jen jedna malá část, která se po smrti stane zrnkem ve studnici života. Tam je místo každého.
Ale tady na Zemi? Já jsem svoje místo ještě nenašla. Dřív jsem se naivně chtěla podílet na velkých věcech. Snila jsem, že budu hrdina, že mě každý bude znát. Ale to se nikdy nestane. Proto možná ještě stále čtu, ale už ani to mi moc nepomáhá. Je to jen zaťatá dýka hluboko do srdce, protože vím, že nic z toho se nestane. Věřím na víly, na skřítky, v Bohy i posmrtný život, ale nikde žádné dobrodružství.
Život byl možná dobrodružství... tehdy, kdy ještě lidi nebyli tak zkažení a zlí. Za časů králů mohl člověk žít na plno, protože znal svou hrdost a svoji čest. Co z toho vytrvalo do dneška?
Někdy mám chuť se na všechno vykašlat, ale vím, že už si neudržím smutný obličej. Při každém kroku, který udělám, abych se dostala do toho mysl omezujícího koncentráku vím, že tam budou lidi, kteří me stejně rozesmějí na vzdory tomu, že se chci mračit. Můžu být na ně hnusná, ale spíš se raději usměju. Může to být tím, že je mám opravdu ráda? Proč mám potřebu se raději usmívat, než být upírem?
Nechci patřit mezi ty šťastné lidi, protože pak bude ten pád odost tvrdší.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Paige Paige | Web | 9. november 2009 at 21:49 | React

Páni, tak tohle je slušná filozofická ůvaha, za tohle by ti nejspíš naše češtinářka zulíbala ruce(to když se naší třídy zeptala, jak se dá filozofovat o životě, moc jsme jí toho neřekli:-D)
Cigarety odsuzuju, odsuzovat je budu a na takových 99.9% jsem si jistá, že kouřit nezačnu, protože jsem si na takových 99.9% jistá, že bych s tím nedokázala přestat, jelikož na to nemám dost silnou vůli. Tak trochu chápu, proč jsi s tím začala, protože já jsem to měla podobně (na základce - i když je pravda, že mě to, že moc nezapadám nevadilo, ale stejně - občas to nebyl zrovna příjemný pocit).
S tou současností jsme na tom stejně; já jsem momentálně taková nenápadná(ve většině případů a když ne, rozhodně nejsem nápadná cíleně), nehorázně náladová - někdy příjdu do školy a celý den si zpívám ty nejujetější písničky, které mě napadnou( občas se ke mně i někdo přidá a potom naše okolí šílí:-D), ale někdy se všechno tak sejde, že jsem protivná jak kudla v zádech a nic se mnou není.
Rodiče, co ti na to říct? Buď ráda, že je máš alespoň oba:-)Víc mě nenapadá, protože když moji rodiče byli v podobné situcaci jako tvoji, byli mi tři. Každopádně mi příjde dost sobecké, když přenášejí svoje hádky, stres apod. na svoje děti.
A co mě neskutečně naštvalo: parazit, který oxiduje v cizím domě - tak tohle by zasloužilo zfackovat, nechápu, jak něco takového může člověk říct o vlastním dítěti.
S těma úvahama o smrti jsi mě docela překvapila, protože doteď jsem si myslela, že nad tím přemýšlím jen já sama doma před usnutím a mniši v Tibetu:-))
Že mi někdo umře, to jsem ještě nezažila. Na pohřbu jsem byla jenom jednou, loni a ani to nebyl můj příbuzný a stejně mě to trochu...dostalo. Nedovedu si představit, že mi někdo umře, vážně ne a zrovna na tohle nerada myslím, protože je mi z toho vždycky tak nějak divně smutno, spíš uvažuju o vlastní smrti; zkouším si to představit, zkouším přijít na to, jestli se bojím. A asi bojím. Možná proto jsem z části ráda, že nejsem žádná hrdinka v nějakém fantasy románu, protože hrdinství souvisí s velkými činny a velké činny s dobrodružstvím, které má za bratříčka nebezpečí, z kterého může vyplývat smrt. Proto mi bohatě stačí občas utéct do své fantazie tím, že napíšu nějakou tu svoji fantasmagorii, olížu si rány a jedu dál.
Že jsi nenašla svoje místo, já taky ne. Řekla bych, že je to v šestnácti normální, vždyť ani pořádně nevíme, čím budem, tak jaké můžeme mít "místo ve světě"?:-)
A poslední připomínka - tvoje představa historie je hodně naivní, taková, jakou ji popisuješ je snad jen v těch amerických velkofilmech typu Trója. Každá doba má své pro a proti a nemyslím si, že kdy v historii lidstva bylo nějaké období, ve kterém by to vypadalo podobně jako v americkém filmu. Odvážní hrdinové podle mě neexistovali, lidi dělali odvážné věci snad proto, že byla tvrdá doba, která jim nedala na výběr atp.(mám víc argumentů a teorií, takže jestli po nich bytostně toužíš, můžu ti je dodat:-DD)
Raději se směješ? To je dobře, kdyby ses pořád mračila, udělají se ti vrásky - a to bys nechtěla, že ne?:-))
A s poslední větou taky nesouhlasím, protože zastávám názor, že člověk má být šťastný bez ohledu, co bude následovat v budoucnosti, když tím nikoho neohrožuje. A bát se být šťastný jen proto, že vím, že to netrvá věčně a že bude následovat tvrdý pád mi příjde přehnaně pesimistické. Protože i když je to pravda zapomínáš, že po tom pádu bude zase následovat nějaký vzestup.
Huh. Tečka. To jsem se rozkecala, normálně takhle vůbec nepíšu, nejsem na to zvyklá, tak snad to aspoň trochu dává smysl. No nic. Nastal čas se decentně vytratit:-)

2 Paige Paige | Web | 9. november 2009 at 21:49 | React

Asi dostanu infarkt; tuhle kolosální obludu jsem vážně stvořila já??!:-)

3 Cole Cole | Web | 9. november 2009 at 22:42 | React

Cigaretky nejsou dobra vec, mozna ano, tak prilezitostne, zabavit se, ale jako proc kourit neustale? Co na tom kdo ma? Jak bylo receno v clanku, uspokojeni mozna ano, ale moc tomu neverim. Nechapu jak to nekomu muze "chutnat"...
Ale jinak hezky clanek a kdyztak sry ze sem tu byl :-)

4 Denaille Denaille | Web | 10. november 2009 at 16:40 | React

[1]: S tím parazitem si tak jenom připadám, jestli to vyznělo tak, že mi to řekli, tak se omlouvám. Moji rodiče jsou celkem v pohodě. Ale jak říkáš, šte mě, že svoje problémy přenášejí na nás. Jestli budu potřebovat psychologa já, to je mi jedno. Ale ségry ho potřebovat nemusí.
Moje představa minulosti je naivní. Vím to. Jenže jsem už tak strašně ovlivněná všemi těmi fantasy příběhy a jak říkáš americkými filmy, že z hlavy těžko dokážu vypudit ten utopický obraz. Člověk nikdy není s ničím spokojen, to je jasná věc.
Ale jsem takový romantický hrdina. Zažila jsem ustrkování lidí a netušila proč to dělají. Romantismus je jediná moje záchrana. Naivita se k tomu taky počítá. I když mi bude vždycky na obtíž, co se týká mého bezpečí, stejně jsem radši naivní holka, který si bude myslet, že svou naivitou může někoho změnit k lepšímu, než to všechno vzdávat předem.
Já vím co je správné. Ale občas mám chuť skončit na druhý břeh. Proto ta poslední věta. Až moc ráda se lituju a vyžívám v bolesti. Proto vím, že až to přijde, budu napůl ráda, ale zároveň vím, jaké to je a děsím se toho, že to přijde zase.
Je to zamotaný kruh. Jak říkám já jsem poutník střední cesty. Nikdy si nevybere jednu možnost, ale obě nebo žádnou.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement