7. Kapitola - Dvě tváře velitele stráží

20. december 2009 at 0:49 | Denaille
Žblept: Tohle je poslední kapitola, která již byla někde zveřejněná. Další už je dopsaná a pracuje se na deváté. Hádám ale, že to bude nějaký ten půl rok trvat. :D Ale začíná to být už trochu vážnější a snad to zrtrácí na té mojí děsně naivitě.

Co se stalo v předchozí kapitolce?: V lese prchající trio narazí na Zuňana, které je zmerčí a následně zajme Ysadaru. Vleče ji do paláce a Fija zůstává v lese s Dareyem v bezvědomí. Co bude dít dál se dozvíte za chvilinku.



•••


"Dareyi prober se!" křičela Fija a zoufale ho popleskávala po tváři. Nic, jen stále ležel dál nevnímaje nic, co se kolem něj děje.
"Sakra," zaklela a nechala spícího Dareye dál bloumat někde ve tmě. "Co mám dělat?" přemýšlela nahlas. Zase byla sama. Ysu unesl Zuňan a Darey před ní leží v bezvědomí. Navíc se za všechno tohle cítila zodpovědná. Byl to její nápad utéct a teď kvůli tomu Ysa někde trpí. Co s ní vůbec udělají? Snad ji nijak neublíží, povzdychla si.

•••

"Nevrť se, nebo tě přivážu za koně a potáhnu tě celou cestu do Alaraku!" vrčel Zuňan do ucha vzpouzející se Ysadaře. Ta jen nechutně odvrátila hlavu, když ucítila jeho dech. Neodvažovala se promluvit. Pokud neví, že je princezna, je to jedině dobře. Kdyby zjistil, že umí jejich řeč, zajímalo by ho, odkud to umí. Raději dělala nechápavou, i když mu rozuměla.
Stále jeli lesem, který už se nejevil tak strašidelný, slunce už vyšlo a mezi stromy prosvítaly paprsky Slunce. Nebýt jednoho nepříjemného chlapa za ní, dokonce by si to teď Ysa užívala. Poprvé nadobro mimo zdi paláce, volná, svobodná… Možná jen na chvilku, ale byl to nádherný pocit. Žádné opakující se, jednotvárné dny, ale pestrý život plný dobrodružství. Možná, že ho právě začala žít.
Najednou ani neměla strach ze smrti. Jakoby ji ty paprsky říkali, že není čeho se bát, uklidňovaly ji. Ale Zuňan ji zas připomínal, že ji veze do neznáma a že Ysa netuší, co s ní bude. To ji zase vrhalo do končin strachu. Nemusí to dopadnout tak, jak se to píše v knihách, kde ti stateční, vyvolení hrdinové vždycky zvítězí. Ona rozhodně není hrdina.

•••

"Ach… kde je Ysa?" byla první slova, která Darey pronesl po probuzení. Fija byla hned u něj.
"Odnesl ji přece ten Zuňan, ale neboj se, zachráníme ji!" utěšovala ho.
"Musím ji najít!" řekl a pomalu se zvedal. Zamotala se mu ale hlava a on těžce dosedl zpátky na zem.
"Hlupáku!" ušklíbla se Ysa, "taky ji chci najít, ale když jsi v takovém stavu, nikam nemůžeme! Musíme se na to pořádně připravit!" Darey jenom pokýval hlavou. Věděl, že má Fija pravdu, nemůžou se takhle vydat do Alaraku. Musí si najít nějaký úkryt a pořádně se připravit. "Co teď asi Ysa dělá? Doufám, že jí neublíží," problesklo mu hlavou.

•••

Zrovna přijížděli do města. Ysa při pohledu na něj strnula. Když odcházeli, bylo to spořádané město plné lidí, kdežto teď vypadalo, jako by jím proletěl drak. Vlastně taky ano. Zuňané nebyli nic jiného než zrůdy pasoucí se na štěstí jiných, alespoň v tomhle okamžiku a z pohledu Ysadary. Všude se povalovali mrtvá těla mužů, žen, ale i dětí. Dokázali dokonce zabít i ubohé malé děti, které nechápaly příčinu jejich smrti.
"Vy bestie!" zaskřípěla mezi zuby. Zuňan se při pohledu na její rozezlený pohled zasmál chraplavým smíchem. Ysa nechápala, co je na tom směšného, zabíjet jen tak pro nic za nic. Napadlo by ji hodně nadávek, ale stejně by to nemělo smysl, život by to nikomu nevrátilo a ona by akorát dostala přes hubu.
Zuňan schválně zpomalil, když projížděli městem k paláci, aby to všechno mohla vidět. Zřejmě se dobře bavil, když mohl pozorovat Ysu, jak se snaží nedívat se kolem sebe a nebrečet. Teď si vyčítala, že souhlasila s tím útěkem. Lidé si budou myslet, že sprostě utekla, že je nechala na holičkách, a to princezna udělat nemůže. Ona místo toho, aby myslela na svůj lid, myslela jen na sebe a na svou lásku. Zklamala. Ale aby jim mohla pomoci aspoň teď, musí se nějak dostat z téhle situace.
Kůň oba donesl až k bráně paláce, který celému městu vévodil jako to nejsmutnější místo na Zemi. Zvenku se zdálo, jako by byl prázdný, bez života. Jakoby na celé město padl stín, Slunce zašlo a záleží jen na ní, jestli znovu vyjde.
"Dělej!" zavrčel na ni a stáhl ji ze sedla. Celou tu dobu, kdy ji táhl do Útrpy dávala pozor, aby ji nikdo nezahlédl. Alespoň nikdo ze služebnictva, jestli nějaké zbylo. Kdyby ji uviděli a třeba na ni jen zavolali jménem, Zuňanovi by došlo, koho v lese chytil. Tak mohla doufat, že by se mohla nějak dostat ven. Ale jako princeznu by ji pečlivě hlídali.

•••

"Dareyi! Tady! Pojď sem!" V momentě byl Darey u Fiji. Stáli před starým, skoro rozpadlým domem. "Tohle by mohl být dočasný úkryt, co říkáš?" zašveholila šťastně nad svým objevem. "Jo, je to přímo ideální místo," pochválil ji. "Potřebujeme oba načerpat síly."
Kdysi dávno tu možná někdo bydlel, teď ale z domu zbylo jen pár dřevěných stěn a rozbořená střecha. Skoro celý se ztrácel ve změti zelených listů a keřů, které ho stihli obrůst. Dokonalý úkryt.
Darey ukořistěným mečem prosekal vchod. Šlo mu to těžce, meč byl na něj hodně těžký.
Fija zatím posbírala suché větvičky a listí, aby si mohli udělat placky. Zatím měli dost zásob, které jim vydrží nějaký čas a kdyby bylo nejhůř, za Ysadařiny šperky dostanou hodně zaplaceno.
K večeru se vrátí do Alaraku a dostanou Ysu zpátky!

•••

Ležela na studené podlaze, byla jí zima. Jediné, co vyplňovalo prázdný prostor kobky, bylo pár stohů sena, ze kterého stejně jenom kýchala. Navíc byla všude tma, žádný svícen, nic. Když ji sem zavřel otec, dal jí několik svíček a jídlo a navíc, věděla, že dřív nebo později ji pustí. V tomhle případě se neodvažovala ani odhadnout, jak dlouho tady bude muset zůstat. Třeba na ni zapomenou a ona umře hlady a žízní… Čím déle Ysadara propadala panice, tím větší strach měla a napadaly ji nejrůznější domněnky, jak by její život mohl skončit.

"Hej ty tam!" ozvalo se ode dveří. Ysa byla tak zaměstnána svými myšlenkami, že si ani nevšimla, že někdo otvíral dveře. Neviděla mu do tváře, protože ji oslnilo světlo z chodby, ale přesto zahlédla kousek modrého oblečení. Stál tam bezpochyby Zuňan, modrá byla jejich barva. Ale ten hlas, byl jí povědomý, nebyl ale Zuňana, který ji unesl. Tenhle hlas byl o něco hrubší.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se jí a vstoupil do kobky, aby na ni lépe viděl. Ysa zahlédla jeho tvář - "velitel stráží," zalapala po dechu. I on ji poznal, tvářil se překvapeně.
"Proč máte zuňanskou zbroj? Kde je můj otec?" ptala se s očekáváním toho nejhoršího.
Velitel vykoukl ven na chodbu a ostražitě se rozhlédl. Pak zavřel dveře a přistoupil k Ysadaře.
"Váš otec je v té nejvyšší kobce nahoře ve věži. Eretor doufá, že mu řekne, kde se schováváte. Musíte utéct!" šeptal a Ysa s nabývajícím strachem kulila oči. Jejího otce zavřeli do té samé kobky, kde ona trávila svoje tresty. Je to ale ironie. Přesto necítila žádné zadostiučinění. Kdo ví, co mu provedli.
"Pořád jste mi ale nevysvětlil, proč máte tohle na sobě," sjela pohrdavým pohledem, div, že na něj neplivla. Ona by raději zemřela, než aby se stala něčím takovým.
"Musel jsem," zašeptal zahanbeně, "jediné, co mám, je tenhle bídný život. Ale nebojte se. Dostanu vás odtud. Už jen proto, co jsem musel udělat vašemu otci. Nesmí trpět nadarmo. Musíte se odsud dostat pryč, o to už se postarám!"
Ysadara zase osaměla. Přesto se jí v nitru rozhořel nový plamen naděje. Možná, že nakonec všechno dobře dopadne.

•••

Temnota, černá tma. Bolest ho uvrhla do nevědomí, ale alespoň si ji neuvědomoval. Když na chvíli procitl, měl pocit, jakoby hořel. Na zádech mu doutnal neuhasínající požár, který se rozšiřoval do celého těla. Nevěděl, jak dlouho už zde leží. Možná hodinu, možná že celý týden. Ten žár ale neutichal. Ani popraskané rty nemohl svlažil jedinou kapkou slin. V ústech se mu rozprostírala poušť.
Stále se to opakovalo… Světlo a bolest. Temnota a zapomnění…
Probudil se. Vedle něj ležel džbán s vodou a suchý chleba. Namáhavě se pro něj natáhl. Ruce se mu třepaly a svaly odmítaly poslouchat. Doplazil se tedy k němu a pil rovnou ústy, co mu okraj džbánu dovolil. Cítil se trochu lépe. Znovu usnul.
Zmítaný v noční můře nepostřehl, že se dveře cely se skřípotem otevřely. A i kdyby ano, nic by to pro něj neznamenalo.
Probudil ho dobře mířený kopanec do břicha, který mu na chvíli vyrazil dech. Příchozí mu však ani nedopřál, aby si zplna hrdla odkašlal a nasál tak životodárný vzduch. Trhnutím za vlasy ho donutil, aby si sedl. Vězeň si olízl rty a hrdě se na svého trýznitele podíval.
"Nesu ti špatné zprávy, můj milý příteli," poškleboval se mu, "a jsem si jistý, že se ti nebudou líbit." Chvíli se před ním provokativně procházel, než ho vězňova netečnost vyburcovala k něčemu dalšímu.
"Copak nechceš vědět, co jsem ti přišel říct? Vůbec nejsi zvědavý? To je škoda," sklonil se k němu, aby mu viděl do očí. Vězeň na něj shlížel, ale v pohledu nebyla ani špetka pozornosti. Možná, že byl tak slabý, že jakýkoliv jiný výraz pro něj znamenal utrpení, nebo se snažil veškeré provokace ignorovat.
"Ptám se tě, jestli to chceš vědět," prudce ho uhodil do obličeje. Chvíli počkal, až se vězeň z rány vzpamatuje. Ten mezitím vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech a rukou si utřel ústa.
"Čekáš, že tě budu prosit?" zachraptěl. "Já nejsem ten, který se chce něco dovědět," vrhl na něj pohled plný nenávisti.
"Vida, ptáček tedy umí zpívat. Už jsem se lekl, že jsi nám oněměl," přešel jeho otázku bez povšimnutí. "Ujišťuji tě, že tě ta zpráva bude zajímat," stále si hrál.
"Tak to konečně vyklop a zmiz. Dívat se na ten tvůj ksicht je horší než jedna rána bičem," vyplivl tu větu jako by byla něco odporného. Voják se zasmál.
"Já měl vždycky za to, že nevypadám tak špatně. Ženské na mě celkem letí. Ale beru to jako prosbu."
"Ber si to jak chceš, hlavně zmiz," odsekl mu.
"No no, jen se tak nečerti. Za chvíli už můj obličej nebudeš muset vídat vůbec. Přišel jsem ti oznámit, že už tě nepotřebujeme! Skvělá zpráva nemyslíš?" nečekal, až mu odpoví a pokračoval dál. "Ovšem pro tebe to znamená sud a provaz," stále se poškleboval.
Poprvé za tu dobu vypadal, jako by ho vyřčená slova zaujala, přesto se z jeho tváře dalo ztěží přečíst něco dalšího.
"Chceš tím říct, že… že jste ji…" odmlčel se. "Ysadaro," zaúpěl v duchu. "Tak přece jen ji dostali."
"Uhodl jsi. Tvoje dceruška je jen o několik pár poschodí níž. Málem nám unikla mezi prsty, ale tenhle den stálo štěstí na naší straně. Dobře se vyspi Osutufo, strávíš zde poslední noc," popřál mu a se škodolibým smíchem ho nechal napospas samotě.
Vězeň povolil a skácel se na zem. Teď už mohl. I když mu každé otevření cely dalo pocítit na kůži bolest, přesto s nadějí čekal, že je zase otevřou. Jeho mysl na chvíli ukojí svou touhu po společnosti, i když jí jsou i takový prašiví psi jako jeho bývalí přátelé. Skrz škvíru pronikne do cely alespoň trochu světla a dá mu tak pocit, že za tlustými zdi je něco jiného - život. Tady v naprosté temnotě ztratil veškerý pojem o čase a unášen horečkou měl pocit, jakoby zde strávil několik dní. Zatím však to bylo jen jednou, co se Země otočila.

•••

Uběhla asi hodina, co velitel stráží odešel. Ysadara se snažila nějak zabavit. Několikrát prohledala svoji celu, snažila se najít cokoliv, třeba jen nepatrnou skulinku, která by ji dala naději, že odtud může uniknout. Mnoho míst, kudy by to šlo, ale nenašla. Vlastně jen jedno - dveřmi. Ty byly ale zamčené a zvenčí hlídané stráží.
Vyčerpaně klesla na tvrdou zem. Napadlo ji, že by jí velitel možná mohl pomoci, kdyby ho o to poprosila a navíc už něco takového nepatrně naznačil. Byl to přece on, kdo jí řekl, že odtud musí zmizet. Jestli za ní ještě přijde, zeptá se ho, rozhodla se.
Najednou si všimla malého pavouka, který si pletl síť v jednom rohu. Pozorně ho sledovala a nechápala jeho počínání. Vybral si špatné místo na lovení - takové, kde je nejmenší pravděpodobnost, že chytí něco k snědku. Přesto mu to bylo jedno a pracně své nitě splétal dál. Hloupé, pomyslela si.
Potom se její myšlenky rozutekly všemi směry. Zavzpomínala na Fiju a Dareye. Co teď asi dělají? Možná, že ji přijdou na pomoc, zadoufala na chvíli. Nebo to raději vzdali a utekli spolu do Rehalu. Byla by raději, kdyby si vybrali to druhou možnost. Kdyby je taky zajali, neodpustila by si to.
Taky si vzpomněla na otce. Doufala, že mu moc neublížili. I když je bezpochyby mocný vládce, pomalu stárne a takový pobyt ve vězení pro něj mohl znamenat velké zdravotní potíže. Chtěla by ho ještě někdy vidět…
Seděla tak ještě hodnou chvíli. Měla to štěstí, že u stropu bylo malé zamřížované okýnko, takže si za chvíli začala zvykat na tmu kolem sebe a mohla tak sledovat, jestli je den nebo noc. Podle rudnoucí oblohy usoudila, že se začíná stmívat a ona za sebou bude brzy mít den strávený v žaláři.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement