Kapitola 13.

18. november 2010 at 17:28 | Denaille nebo Estel...vyber si :p
Peklo nebeské - avatar
Žblept: Ojo joj... tak jsem přemýšlela, jestli má ještě vůbec cenu snažit se něco psát, jelikož mám takový pocit, že už nikoho nepřiměju, aby ve čtení tohohle spomaleného dílka pokračoval. Poslední kapitola je z března a pokud budu pokračovat ve stejném časovém intervalu, pak další kapitolku čekejte v červnu příštího roku. :) Když Bůh dá, možná ji do konce života dokončím. :D

Co se stalo v předchozí kapitolce?: Abych pravdu řekla, tak už jsi to nepamatuji, ale že jste to vy, tak jsem ji přečetla. :p Do děje vstoupí nová postava - Hilda a hned na začátku vyplývá, že má něco společného s trojcí Dan, Kóbo a Alexej... Zdá se taky, že pracuje na vyšší pozici a předává rozkazy dál (tudíž taky níž).
Naše parta se má během týdne zúčastnit boje, který mezi anděly a démony trvá už několik století. Mají pouhý týden se na to připravit... A jak to vůbec vypadá s Dianell a Dinem? Vypadá to, že se udobřují po hádce...


<< 12. kapitola • 14. kapitola >>

•••

13. KAPITOLA - NADRŽENÝ MNICH

"Dino?" zašeptala jsem do ticha.
"Co je?" zabručel se zavřenýma očima.
"Myslela jsem si, žes už usnul."
Zachechtal se. "To už nebude dlouho trvat."
"Hmm!"
"Zajímalo by mě, kde ten mnich vězí. Není na něj vůbec spoleh," protřel si vyčerpaně oči.
Byla jsem už taky příšerně unavená. Oba jsme nevěděli kolik je hodin a jak dlouho ještě potrvá, než budeme muset na první hodinu. Byla bych ráda, kdyby ta hodina byla co nejdál. Vždycky jsem nechápala, jak někdo může usnout únavou na jiném místě než ve své posteli. Musím říct, že to není vůbec těžké.
"Dino… jaký jsi měl život?" vypadlo ze mě dřív, než jsem nad tou otázkou vůbec začala přemýšlet. Na co to chci vědět?
Postřehla jsem, jak se Dino neklidně ošil. Se zavřenýma očima přemýšlel. Přemýšlel, co mi může říct. Únavou nejspíš zapomněl, že ho stále slyším. Jeho myšlenky jsem měla přímo na talíři.
Dino musel mít velkou fantazii. Úplně chápu, proč se stal malířem, třebaže jedna část jeho profese (malíř pokojů) musela být únavná. Ale poskytla mu živobytí, které by jako malíř portrétů nebo obrazů těžko získal.
Jeho myšlenky jsem viděla jako by mi někdo na zeď promítal film. Stačilo mi těch pár úseků z jeho života, které si po mé otázce vybavil, abych si o něm udělala obrázek. Potom všechno zčernalo a já jsem věděla, že Dino usnul. Poslední myšlenka, která mi proletěla hlavou než jsem usnula byla určena Bohu. Přála jsem si, aby Dino zase mohl mluvit.

Probudilo mě šimrání na nose. Na to, že jsem mrtvá mám až neuvěřitelně lehké spaní, zabručela jsem v duchu a otráveně otevřela oči. Zmateně jsem několikrát mrkla.
Už zaživa mi všichni říkali, že jsem blbá (i když to možná nemysleli vážně) a můj mozek v tuhle chvíli dokázal, že to nejspíš bude pravda. Než jsem si uvědomila, že jsem skutečně vzhůru a ne uprostřed noční můry, bylo málem pozdě.
Kóbo se nade mnou nakláněl a špulil na mě rty. Nechybělo málo a trpěla bych nějakým posmrtným traumatem.
"Zbláznil ses?" vykřikla jsem zhrozeně a vlepila mu facku.
"Och," uskočil a mnul si zasažené místo. "Myslel jsem, že jsi v bezvědomí. Měla jsi takový divný výraz a slintala jsi. Chtěl jsem ti dát umělé dýchání," ospravedlňoval se.
Cítila jsem, jak rudnu. "T-to není pravda, já neslintám!"
"Ale jo. Měla by ses vidět," chechtal se.
"Co se děje?" ozvalo se.
"Co se děje? Málem jsem byla zneužita tímto úchylem!" vztekala jsem se.
"Komu říkáš úchyl?"
"Komu asi? Moc dobře vím, co jsi zamýšlel. Chtěl jsi bez dovolení políbit bezbrannou spící ženu!" uraženě jsem si založila ruce na prsou.
"Políbit?" vykulil oči. "Říkal jsem snad, že jsem tě chtěl políbit? Naprosto jsi překroutila můj dobrý úmysl zachránit tě!"
"Umělé dýchání JE jistým způsobem polibek ať se na to díváš z které strany chceš," triumfovala jsem.
"Fajn, tak se to podíváme třeba zprava. Prostě si kompenzuješ nedostatek pozornosti. Žere tě, že si víc všímám Keanrin než tebe. Proč jsi mi to neřekla hned? Od teď budu žít jen pro tebe!"
"Cože? Na tohle jsi přišel jak? Budu ráda, když se ode mě budeš držet dál. Nic si nekompenzuji, abys věděl," zírala jsem. Netuším, jak jeho mozek uvažuje, ale přijít na něco takového… Blázen.
"Nesnaž se z toho vymluvit. Za svého života jsem byl uznávaným psychologem, vím, co se ti honí v hlavě. Už jako malá jsi musela postrádat pozornost rodičů a okolí, říká se tomu blok. A tento blok ti nedovoluje trochu se odvázat. Stačí, aby ses podrobila mojí terapii a bude z tebe nový člověk," zahleděl se na mě s nadějí v očích.
"To raději strávím celý den s Danem a dám si na rozcvičku dvacet koleček kolem hřiště," zabručela jsem.
Kóbo klesl do kolen a dramaticky pozdvihl ruce nad hlavu. "Bože, řekni! Proč mě ženy tak nenávidí!?"
"Protože jsi úchyl!" zakřičela jsem. Jako by to už dávno nepochopil. Nebo je vážně tak blbý? Než stačil Kóbo zareagovat, potemnělou chodbu najednou rozzářilo světlo, a jako ozvěnou zazněl neznámo odkud divný hlas. "Má pravdu!" Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
"T-to… byl to…?"
"Očividně. Zapomněl jsem, že je to taky žena. Ale i tak to nemění nic na tom, že to byla řečnická otázka! Ženy mě milují!" zakřičel směrem ke stropu.
"Hej vy dva. Už toho nechte. Bolí mě z vás hlava."
Dino? Úplně jsem na něj zapomněla. Ale jeho hlas. Byl zpátky. Už zase mohl mluvit. Na malou chvíli mě to dočista vykolejilo. "Dino, ty mluvíš!" rozzářila jsem se.
"Jo, mluvím," nezněl moc nadšeně.
"Nevypadáš moc překvapeně," poznamenal Kóbo a pomalu se škrábal ze země. Doufám, že ho berou klouby.
"Vážně? Asi jsem se z toho překvapení vzpamatoval za tu dobu, co tu po sobě štěkáte!" Výčitka v jeho hlase byla patrná. Myslím, že vím, kdo by potřeboval Kóbovu terapii. Kolikrát jsem už ho chudáka přehlédla? A to je o dvě hlavy vyšší než já… stydím se.
"Pak teda můžeme jít domů, ne?" podívala jsem se na hodinky. "Do první hodiny zbývají ještě čtyři hodiny." Těšila jsem se na postel. Sice jsem spala opřená o Dina, ale i tak jsem měla ztuhlá záda.
"Nemá cenu chodit až do bytové čtvrti. Můžete těch pár hodin dospat u mě," navrhoval Kóbo.
Nevím proč, ale tenhle nápad se mi vůbec nelíbil. Zamračila jsem se. "Nevím. Je to bezpečné?" Kriticky jsem si ho změřila a pozvedla obočí.
"Není problém. Můžeš spát na chodbě nebo se trmácet čtvrt hodiny do svého domu. Vyber si," přešel moji poznámku.
Zapřemýšlela jsem.
"Fajn, rozmyslela jsem si to. Ale nespím s tebou v jedné místnosti!"

Pořádně jsem se protáhla a prokřupala ztuhlé klouby. Vůbec jsem se nevyspala. To, že spím v jedné místnosti s Kóbem mi do žil pumpovalo tolik adrenalinu, že jsem skoro nezamhouřila oko. Ale když pomyslím, že bych místo toho šla zpátky do svého domu a pak zase do školy… Nebylo to tak strašné. Ráno nám dokonce udělal snídani. Na což bych si zvykla. Moje kuchařské vlohy se po ránu vytrácejí někam do neznáma.

Dan dneska očividně nebyl ve své kůži. Místo rozcvičky, která čítala několik koleček kolem hřiště nebo nesmyslný počet posilovacích cviků, jsme začali rovnou s tréninkem. Ne, že bych si stěžovala, ale za těch pár dní už jsem si zvykla na ten jeho věčně tyranský režim, že mě tahle změna dost překvapila.
"Všichni pojďte ke mně a dobře poslouchejte. Dneska začneme s tréninkem, který pro vás bude hodně důležitý," začal. Matně jsem si vzpomínala, že minule mluvil o něčem podobném.
"Zůstalo na mě, abych vás informoval, že za sedm dní vyrazíte do akce. Bude to váš první boj, takže během tohohle týdne vás musíme zvládnout připravit tak, abyste přežili alespoň deset minut!" Všem poklesla čelist a já cítila, jak se mi rozklepala kolena. Uvědomila jsem si, že jsem tady z jednoho důvodu a ne na letním táboře. Trochu jsem na to zapomněla. Ostatní to ale vykolejilo stejně jako mě. A navíc…
"Jenom týden?" zalapal vedle mě Dino. "To je šílenost, vždyť skoro nic neumíme!"
"To je pravda, ti vaši démoni používají určitě nějaké zbraně… Nikdy jsme netrénovali ani s pistolemi nebo něčím podobným. A ani vy nevěříte, že bychom to přežili, tak…,"
"Ticho!" zařval Dan a ukončil tak Minerovi námitky. Všichni napjatě poslouchali.
Dan si povzdechl. "Jako váš učitel s tím nesouhlasím, protože vím, že ještě nejste připravení. Ale jako voják musím poslechnout rozkaz a za tenhle týden udělat co budu moci, abych vás dostatečně připravil. Je to spousta času a pokud se budete snažit, tak to zvládnete. Já vám věřím," každému z nás se na chvíli zadíval do očí. Když se zastavil u mě, raději jsem pohled stočila k zemi. Tušila jsem, kam tou svou řečí mířil a já začala uvažovat o tom, že jestli nechci pokračovat v poposmrtném životě už teď, měla bych začít něco dělat…

<< 12. kapitola • 14. kapitola >>
 

2 people judged this article.

Comments

1 Alex Alex | 13. december 2010 at 8:23 | React

Náhodou,já to čtu prosím!;) Je to úžasná povídka,originální :-) ...
Byla bych strašně ráda,kdyby jsi pokračovala a další kapitolka by tu byla rychleji,než tahle :-D

2 Buffy Buffy | 13. february 2011 at 19:55 | React

A já se přidám. Taky tuhle supr povídku čtu a neustále sem nadějně stále chodím. Chyba je ale ta, že se v ní nepokračuje:-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement