Převozník

7. february 2011 at 17:38 | Denaille nebo Estel...vyber si :p
av
Žblept: Nakonec jsem se odhodlala tenhle kousek zveřejnit. Nepředpokládám, že budu kapitoly přidávat nějak často. Spíše to bude tradiční interval půl roku.
Původně jsem tuhle povídku chtěla poslat do sborníku s tématem Až spadne poslední hvězda, ale napadlo mě k tomu víc věcí a věděla jsem, že to do uzávěrky rozhodně nestihnu. Uvidíme, jestli z toho nakonec bude to, co se mi rýsuje v hlavě. :)



<< Info • 1. kapitola >>

•••
Byla hluboká noc, měsíc jasně zářil a spouštěl z nebe paprsky, které vetkal do proudu vody. Jiskřila, svítila, místy vrhala stříbřité odlesky.
Sledovala tu hru světel jako kočka, co se drápy snaží chytit klubko vlny. Ta voda ji volala. Zpívala píseň noci a hvězd, šeptala slova o slasti a touze.
Pomalu si začala svlékat šaty. Vlasy se jí rozprostřely po holých zádech a mírně ji hřály. Udělala první krůček a špičkami prstů okusila teplotu vody.
Byla to malá říčka, proud nebyl silný, ploužil se jako čas.
Dívka zůstala stát a na chvíli zauvažovala, jestli stojí za to, nachladit se, kvůli tak primitivním pocitům jako je radost nebo potěšení. Voda byla studená. Mimoděk přitom upřela pohled na hladinu vody, na vlnky, které obeplouvaly kameny a přitom se jí očích odrážel svit měsíce.
Obezřetně a téměř zhypnotizovaně se začala ponořovat do vody. Ledová voda obemkla její tělo a na chvíli jí vyrazila vzduch z plic. Musela počkat, až se tělo přizpůsobí.
Vlasy se jí začaly kolébat kolem hlavy po proudu řeky. Jakoby jí vstávaly hrůzou na hlavě a přitom se vlnily jako vodní řasy nebo jako stébla trávy zmítaná vánkem na polích.
Hleděla na měsíc a hvězdy. Obloha byla tak blízko. Ona sama plavala v nebi, dotýkala se hvězd, živila se září měsíce, i když šlo pouze o odraz. Jako by byla zase doma, usmála se.
Útroby se jí naplnily štěstím a už vůbec necítila chlad. Znovu ji zaplavil hřejivý pocit, který cítila pokaždé, když se rozzářila…
"Ehm, ehm…" ten zvuk proťal ticho tak hlasitě, že z vody přímo vyletěla.
"Kd-kdo je tam?" Upřela oči do tmy, odkud si myslela, že ten zvuk vycházel. "Vylez!" zavelela odhodlaně, aby skryla strach, který se jí předtím ozval v hlase.
Zpoza stromu někdo vyšel. "Chtěl jsem na sebe nejdřív upozornit, aby nebyla slečna v rozpacích. Ale očividně ti nijak nevadí, když tě uvidím tak, jak tě Luna stvořila." Pomalu se k ní přibližoval. "Na druhou stranu tě chápu, není na tobě nic, co bych už neviděl," dodal posměšně.
Teprve teď si uvědomila v jaké pozici se nachází a tváře jí zrudly. Skočila po svých šatech a horlivě si je začala přetahovat přes hlavu.
Cizinec stál o podál a bezostyšně ji pozoroval. Když byla konečně zahalena, všechnu pozornost upřela na něj. "Co jsi zač?" vyštěkla.
Zdvihl oči k nebi. "Zas ta samá otázka. Už mě přestává bavit odpovídat stále stejně. Přemýšlej trochu," otočil se k ní. "Kdo by asi hledat bělovlasý praštěný ženský, co se v noci koupou v řece."
Zalapala po dechu. "Ty jsi převozník."
"Trefa!" ušklíbl se a snažil se ignorovat její široký úsměv. Všechny byly stejné. Jakmile jim prozradil kdo je, zapomněly na nebezpečí a rozzářily se. Děsně otravné ženské.
"Vezmeš mě domů? Vážně? Otevřeš mi bránu? Páni jsem tak vzrušená, ještě nikdy jsem to nezažila. Počkej až se nahoře objevím. Všichni na mě budou zírat a závidět. Ne každému se poštěstí, aby spadl a byl zachráněn. Honem, otevři ji!" skákala a tančila kolem něj. Jak říkal, totálně otravné.
Chytil ji za ruku a strhl k sobě. "Tak zaprvé. Uklidni se! Není to vůbec jednoduché. Za druhé, nebude se ti to líbit. A za třetí. Tvoje jméno."
"Co je s mým jménem?" Převozník zaúpěl.
"Nic, prostě mi ho řekni. Musím ho znát, abych věděl, kam ti mám vytvořit cestu. U svaté Luny všechny jste tak tupé!"
"Capella," zašvitořila a musela se hodně přemáhat, aby radostí zase nezačala tančit. Převozník ji tedy nechal. Pobíhala kolem a zpívala jakousi ztřeštěnou písničku.
Podíval se na oblohu. Musel si pospíšit. Za pár hodin bude svítat a kdyby se mu do té doby nepodařilo dostat ji nahoru. Musel by ji mít celý den na krku. On vždycky říkával, čím víc září, tím míň přemýšlí…
Capella byla nejjasnější hvězda v souhvězdí Vozky. A z celé oblohy patřila k deseti, které zářily nejvíce. Ve skutečnosti šlo o dvě hvězdy a jak teď pozoroval… spadly obě dvě. Na místě, kde se normálně Capella nacházela zela černá prázdnota.
Souhvězdí Vozky se v tuto dobu nacházelo na východní obloze. Jestli začne svítat dřív než očekával, bude to docela problém.
Zavřel oči a soustředil se. Musel v sobě vyvolat pozitivní myšlení, otevřít se té potlačené stránce svého já, kterou pohřbíval.
"Capello!"
Přihopsala k němu s pohledem oddaného psa.
Chytil ji za ruce a zadíval se jí do očí.
"Poslouchej! Odteďka nesmíš myslet na nic jiného, než na svůj domov. Představ si místo, které dobře znáš a mysli na něj celým svým srdcem," přikázal a jí a povzdechl si. Teď měla přijít ta nejtěžší část…
Aby otevřel svoje srdce a spojil je s tím hvězdy, musel jí dát kousek své duše. Její touha a síla jí pak umožní vytvořit cestu domů.
Přistoupil k ní, lehce jí prsty přejel po tváři a pak se svými rty rychle přitiskl k těm jejím. Nejhorší na tom bylo, že nemohl pociťovat odpor nebo nechuť. Musel v sobě najít lásku a nechat ji, aby prostoupila alespoň ten kousek duše, který ji daruje.
Capella začala zářit. Z jejího těla se linuly paprsky jako pohyblivé zlato. Zamířily k vodě a začaly se splétat se září měsíce a dalších hvězd, která se odrážela na hladině. Společně vytvarovaly zlatou bránu se stříbrnými hvězdami - bránu Návratu.
Převozník se od hvězdy odtrhl a rychle si otřel ústa. Tohle nenáviděl.
Capella zaraženě stála a zírala na bránu, která jakoby plula na řece a svítila jejím světlem. Krom úžasu ale v nitru pociťovala ještě něco…
"Co jsi mi to udělal?" zeptala se ho omráčeně. Převozník se zadíval na nebe. Už zbývá jen několik minut do svítání, povzdychl si. Musí si pospíšit.
"Hvězdy nedokáží toužit tak jako lidé. Jejich touha spočívá především v pomoci druhým. Kdežto lidé touží po věcech, které většinou přinesou potěšení jen jim samotným. Bránu můžeš vytvořit jen tak, pokud opravdu toužíš dostat se domů. A abys dokázala vytvořit bránu, musel jsem ti dát kousek své duše. Jinak bys po tom tak moc neprahla a brána by se neobjevila. Jsi teď asi z jedné desetiny člověkem, takže budeš cítit věci, které pro tebe budou nějaký čas úplně nové. Ale zvykneš si na to. Neboj," utěšoval ji. Ale sám si tím nebyl jistý. Hvězdy jsou v podstatě primitivní stvoření. Jsou milé, hodné a nesobecké. S tím, že má teď kousek jeho duše, bude mít i stejná přání jako lidé. Bude nevrlá, domýšlivá nebo nedůvěřivá. Přenese se na ni něco z jeho vlastních hříchů.
Převozníci jsou obyčejně lidé, kteří se u zkoušek prokáží jako ti, kteří mají nejčistší duši. Zabrání se tak tomu, aby hvězdy získaly ty nejhorší vlastnosti. Problémem je, že žádný člověk opravdu neví, co se mu skrývá v duši dokud nenastanou okolnosti, které mu tenhle obsah odkryjí.
Capelle tohle vysvětlení stačilo. "Pak tedy děkuji a sbohem," řekla a vykročila k bráně. Za jejími posledními slovy se nesl zvuk smutku.
Díval se za ní dokud se její postava neztratila v záři brány a uvažoval nad osudem těch hvězd, které už nikdy nebudou tak bezstarostné jak by být měly.

<< Info • 1. kapitola >>
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement