#3 | Věty mého srdce - Dobrý člověk ještě žije

1. september 2012 at 17:22 | Destel |  Věty mého srdce
V pořadí již třetí příspěvek do meme Věty mého srdce. Tentokrát jsem v knížce opravdu očima hledala pěkné pasáže, odstavce, které mě zaujaly a dokonce jsem byla ochotná přepsat klidně i stranu, aby tam byla opravdu celá pointa. A tolik pěkných kousků se mi v jedné knize zatím najít nepodařilo. :)

  • Zdálo se mu přirozené, aby člověk trpěl, aby lidé dobří měli stejné trampoty jako zlí, protože také boží požehnání se snáší bez rozdílu jak na dobré, tak na zlé: koneckonců je si všechno rovno a to je správné; bohatí i chudí, krásní i škaredí, všichni budou jednoho dne odpočívat v pokoji v náručí téhož Otce… (72-73)
Tohle přesně Colase vystihuje. On jako člověk nad těžkostmi svého života moc dlouho nepláče. Spíše pokrčí rameny a jde dál. Už dvakrát mu vyhořel dům a on ho zase znovu postavil. A postavil by ho i potřetí a počtvrté, kdyby už nebyl starý a neměl zlomenou nohu.
A nakonec je tu ta poslední věta, která v sobě nese moudro nad moudro. Ať už je člověk chudý nebo bohatý, každého někdy potká neštěstí a v takovém případě jsi jsou lidi nejvíce rovni.
  • My žijeme, opravdu žijeme. Když nás porodili, neptali se nás, zdali se nám to líbí, nikdo se nezeptal, chceme-li život; ale když už jsme jednou zde, to by v tom byl čert, aby se nám to nelíbilo. Svět nás potřebuje… Nepotřebujeme-li ho ovšem více my. Ať je zlý, nebo dobrý, po dobrém nás z něho nevystrnadí nikdo. Naražený sud vína nutno vypít. Až bude dopit, opatříme si nový ze svých prsatých návrší. (86)
Opět krásná ukázka toho, jak by se člověk neměl moc trápit svým životem. Měl by si ho prostě užívat, každý den prožít tak, jakoby byl poslední.
Stejně tak se to hodí na různé životní situace, ze kterých prostě nejde vycouvat. Jestli se jedná o práci, školu nebo vztahy. Když už jednou člověk něco začne, měl by to dokončit tak, aby ničeho nelitoval.
  • "No tak vejdi, máš snad chvíli kdy?"
    "Nějakou tu minutu. Spěchám trochu."
    "To by člověk ani neřekl. Co tě vlastně přivádí?"
    "Mne? Nic," povídám srdnatě. "Nic, jdu na procházku."
    "To jsi tak bohatý?" ptá se.
    "Bohatý, to ano; kapsy sice prázdné, ale hlavu pořád plnou všelijakých nápadů!" (88)
Tohle je kraťoučký rozhovor mezi Colasovou dětskou či mládeneckou láskou. Jednoho dne prostě přišel na křižovatku a vydal se po cestě, až došel k jejímu domu. Téměř po padesáti letech si spolu vyříkali věci, které za jejich mládí nechali otevřené.
Jde vidět, jaký je Colas vtipálek a optimista. Hrdě řekne, že má čas jen na minutku, že spěchá. A pak zase přizná, že jde na procházku, která se vlastně vyznačuje lážo-plážo chůzí. :D A na každou otázku, trefná odpověď.
Vlastně přiznává, že je sice chudý, ale zato pobral trochu rozumu, takže je tím vlastně bohatý.
  • "Hodný člověk není dokonalý člověk. Tak je ho nutno brát, jak je. Bůh ho tak stvořil: a dobře ho stvořil!" (121)
Co víc k tomuto dodat?
  • Není to nijak veselé, slyšet zmučené, trpící tělo, jak ječí bolestí. A kdybych tehdy býval prostým divákem, tím všedním Breugnonem, jistě bych byl řekl: "Zachraňme je!"
    Ale když je člověk vůdce, tom už nemá právo mít ani srdce, ani uši. Oko a duch. Vidět a chtít; a bez ochabnutí dělat, co je nutné dělat. Zachránit ty darebáky znamenalo zničit město; neboť kdyby vyletěli ze sklepa, ukázalo by se, že je jich víc a že jsou silnější než my; a protože to bili vesměs lidé zralí pro šibenici, jistě by se nedali sebrat jako roj.
Colas se stál vůdcem menšího městského převratu. Nikdo nechtěl roli vůdce, ale někdo ji dělat musel. A naštěstí měl Colas hlavu na správném místě.
Člověk někdy musí udělat i to, co se mu nelíbí a nemusí se líbit ani ostatním, přesto je to pro dobro všech. Je to menší zlo, pro větší dobro, nebo větší zlo a málo dobra z toho? Bylo by lepší nic nedělat a nechat to tak? Nebo bojovat i za to riziko, že to nedopadne bez ztrátech na životech?
Tuhle otázku si nejspíš pokládali všichni, kteří byli utlačování. A strach z toho, že se situace ještě zhorší, smrti, chudoby, nutí lidi uvažovat, že se vlastní mají dobře i tak. Lepší nebojovat.
Doufám, že kdybych se někdy dostala do podobné situace, veznu vidle a půjdu se pobit. :D
  • Nic nepomáhá, že se cítíš nevinen: copak víš něco jistého? Jakmile ten zatracený stroj zachytí prst, sbohem, celá ruko! A to potom abys řezal, bez váhání řezal, nechceš-li tam zůstat celý…. (163)
Dnes by se dalo říct, že soudy, právnicí a celkově spravedlnost popošla notný kus cesty ke zlepšení. Jenže ani za dokonalé spravedlnosti nemůže člověk soudit druhého člověka. Ne vždy člověk soudí nezaujatě.
  • Dříví je městské a roste, aby se ho užilo. A užívá se ho také, ovšem bez hluku, to se rozumí. A nikdo toho nezneužívá; každý si myslí: "Dnes já, zítra zas jiní." Ale vzít, to byla maličkost. Bylo třeba také odnést. S pomocí sousedů jsem i to provedl; jeden mi půjčil vůz, druhý voly, třetí nářadí nebo radši pomoc rukou, protože to nic nestojí. Všechno možno požádat od bližního svého - dokonce i ženy jeho - jenom peněz ne. (182)
A tohle je taková úsměvná ukázka toho, jak to funguje všude na světě. Lidi se okrádají od počátku světa a chovají se k sobě stále stejně.
Nevím, kolikrát už jsem slyšela omluvu: "No co, druzí to taky dělají!" Jenže ironií je, že kdyby si lidi svoje činy neomlouvali tím "druzí", nejspíš by se pak nic takového nedělo. Ale kdo bude mít tu odvahu prolomit ten začarovaný kruh?

ZDROJ | OBRÁZEK | OBRÁZEK
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Gabrielle Gabrielle | Email | Web | 1. september 2012 at 18:40 | React

Krásný blog! :O =)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama