#4 | Věty mého srdce - Pád Cařihradu

10. october 2012 at 11:26 | Destel |  Věty mého srdce
A máme tu čtvrtý příspěvek do rubriky "Věty mého srdce". Jak se tak dívám, zatím se těch fantasy kousků moc nechytá. Kromě Jména větru je tu spíše klasika. V takových knihách se toho ale nejvíc najde.
Na to, jak je Pád Cařihradu tlustý mi ale dělalo problém najít nějakou větičku, která by se mi líbila. Dlouhou dobu mě do oka nic nepřaštila a většina toho se nachomýtla až v závěru knihy.

  • Je to coincidentia oppositorum. Nad rozumem, ale v našem vnímání se všechny střetávající se protiklady setkávají a slévají se vzájemně v jednu plnou skutečnost. V nejvyšší skutečnosti - v Boží skutečnosti se jas spojí s temnotou a temnota s jasem, světlo s tmou, pozemskost s nebesy, člověk s Bohem, konečnost s nekonečností. A budou jedno.(Str. 142)
Je to taková pěkná větička, která v nás vyvolá zamyšlení. Samozřejmě toho náboženského rázu. V jistém směru tomuhle věřím. Že se všechno jednou sloučí do jednoho a vznikne něco jako řečená nejvyšší skutečnost - Bůh. Bůh v této chvíli neexistuje, protože mu chybí ty části, které jsou v nás.
  • Teprve když Grant uvedl do chodu práci podle rozvážení a podle úmyslu, obrátil se k císaři a prohlásil: "Nevstoupil jsem do tvých služeb v touze po penězích nebo po slávě, nýbrž jen v touze po řeckém vědění. Nemám mnoho času nazbyt, ale dovol mi pročíst si někdy seznamy tvé knihovny a prostudovat si rukopisy, které jsou pohřbeny ve sklepení, a vypůjčit si Pythagorovy spisy, abych si je mohl přečíst při světle. Vím, že tam jsou jak Pythagorovy, tak Archimedovy spisy, ale správce knihovny je střeží jak hloupý pes a nedovolí zapálit v celé budově ani svíčku, ani lampu."
    Jeho prosba ale nebyla císařovi milá. Konstantinovy vyhublé tváře se zachmuřily, a když s Grantem hovořil, ani na něho nepohlédl. "Správce knihovny jedná podle své povinnosti. Jeho úřad je určen tradicí a předpisy, takže ani já nesmím přestoupit nařízení pro knihovnu. Urážíš Boha, jestliže se chceš prohrabávat ve spisech pohanských filozofů v osudných chvílích města. Jen jedno je třeba! To snad víš - ani Pythagoras, ani Archimedes ti nemohou pomoci, nýbrž jediný Ježíš Kristus, jenž vydal svůj život a své tělo na odpouštění našich hříchů a povstal z mrtvých, aby nás všechny spasil." (Str. 314 - 315)
Trošku delší větička, pravda, že? Ale poprvé jsem vybrala pasáž, která nevyvolává pozitivní myšlenky, ale chuť někoho roztrhnout jako hada. Tohle fakt nesnáším - ignorantství. Co by se stalo, kdyby to dopadlo jinak a tyhle spisy by napomohli něčemu lepšímu. Grant byl vědec, který si to uměl v hlavě srovnat. Třeba by něco vymyslel a válka by se obrátila v jejich prospěch. Ale ne, jakmile je někdo pohan, Ježíšovo učení je zapomenuto.
  • U císařské knihovny jsem viděl několik latinských obchodníků se zhroucenými kobylami, zapřaženými do vozů, na něž obchodníci nakládali knihy a svitky rukopisů, které koupili od rozjásaných janičářů. Bělovlasá hlava správce knihovny byla useknuta a pohozena v krvi uprostřed nádvoří a sloužila janičárům, pobíhajícím s náručemi plnými knih, jako kopací míč. Z evangelií a svatých knih strhali Turci těžké zlaté a stříbrné ozdoby a vhazovali listy do ohně, aby vytavili zlato z obrázků a začátečních písmen. Obchodníci dostali jen laciné knihy, jejichž ořízky i text byly bez ozdoby. Janičáři jim ani nedali vybrat, raději házeli náruče knih pod kotle, než aby snížili cenu o pár stříbrňáků.
No a takhle to nakonec dopadlo... Stálo to za to? Tolik knih, které přišla na zmar jenom pro pár kousků zlata, které stejně posloužilo jako platidlo pro chlast nebo děvky. Tolik vědění, které se tímhle způsobem ztratilo během těch dvou tisíc let. To mě fakt dokáže vytočit!
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama