John R. R. Tolkien - Húrinovy děti

12. february 2013 at 14:45 | Destel |  Knihy
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: The Children of Húrin
PŘEKLAD: Stanislava Pošustová
LITERÁRNÍ DRUH: Epika / Beletrie
ŽÁNR: Fantasy & sci-fi / Román
NAKLADATELSTVÍ:
- U NÁS: Argo (Praha; 2007)
- V ZAHRANIČÍ: HarperCollins (Londýn; 2007)
VYDÁNÍ: první
POČET STRAN: 206

HODNOCENÍ:

DOBA ČTENÍ: (4 dny)
REAKCE PO DOČTENÍ: Tohle bych chtěla vidět na plátně

ANOTACE
Húrinovy děti jsou tragickou pověstí o prokletí a zkáze rodu velkého lidského bojovníka z konce prvního věku Středozemě. * Po Hobitovi a Pánu prstenů jsou třetím Tolkienovým příběhem z fantastické Středozemě. Autor knihu za svého života pouze rozepsal, pracovat na ní začal dokonce už v pětadvaceti letech. Z Tolkienových poznámek sestavil Húrinovy děti do finální podoby jeho syn Christopher, který je držitelem autorských práv na odkaz slavného spisovatele. Existují příběhy o Středozemi z dob mnohem starších než Pán prstenů, a příběh vyprávěný v této knize je zasazen do rozlehlé země za Šedými přístavy na západě, kudy se kdysi procházíval Stromovous, ale která se potopila při obrovském kataklysmatu, jímž skončil První věk světa. V oné pradávné době sídlil první Temný pán, Morgoth, v obrovité pevnosti Angband na severu, a tragédie Túrina a jeho sestry Niënor se odehrávala ve stínu strachu z Angbandu, za války, kterou Morgoth vedl proti zemím a ukrytým městům elfů...(www.databazeknih.cz)


Přestože je Tolkien považován za průkopníka fantasy, byly Húrinovy děti vůbec prvním dílem, které jsem od něj četla. A sestavením tohoto příběhu navíc vděčíme spíše jeho synovi, který tomu dal výslednou podobu.
K příležitosti filmové podoby Hobita jsem dostala chuť znovu si tento příběh připomenout, tak jsem rozhodla přečíst si jej znova. Především ale proto, že jsem si z něj moc nepamatovala.
Vzhledem k tomu, že už jsem se v rozmezí od první četby seznámila i se sérií Pána prstenů a přečetla si i Hobita, můžu tak trochu porovnávat. Zatímco Hobit je taková pohádka do začátku, Pán prstenů je stěžejní dílo a Silmarillion doplněk (historická příručka). Húrinovy děti jsou z mého pohledu takovým mixem Pána prstenů a Silmarillionu.

V úvodu se setkáme s podrobným rozborem díla a rozsáhlým vysvětlením, které nás má uvést do doby, ve které se příběh odehrává. To obnáší zmínku spousty jmen, ze kterých je člověk opravdu zmatený a má pocit, že si otevřel učebnici dějepisu.
Dát něco takového na začátek je sice vhodné, ale pro někoho ne zrovna šťastným řešením, protože jsem měla chuť knihu zavřít a už ji nikdy neotevřít. Přesto jsem to přetrpěla, a když jsem začala číst již pravý příběh, zjistila jsem, že bych se bez toho úvodu klidně obešla. Po druhém čtení už jsem se v informacích tolik neztrácela a zjistila jsem, že jsou přínosné. Takže rada do začátku: úvod klidně přeskočte a vraťte se k němu až po dočtení. Nestojí za to, aby vás to odradilo.

Samotný příběh je již v anotaci charakterizován jako smutný. Podle mě je to jedno velké pozitivum samotné knihy. Ze všech ostatních knih na nás totiž z každé stránky hledí hrdinství a šťastné konce. Húrinovy děti nám ale ukazují Středozem v jakémsi šedivém oparu vlivu zla. Dozvídáme se, že ne všichni obyvatelé Středozemě se dočkají šťastného konce, a že postavy mohou podléhat docela všedním lidským vlastnostem, které ústí ke špatným rozhodnutím. Většina těchto špatných vlastností a rozhodnutí je sice vyobrazena jako důsledek sudby, kterou na postavy seslal Morgoth, ale všímavější čtenář si všimne myšlenky, o kterou se Tolkien nejspíš chtěl podělit.

Právě tato temnota a neschopnost postavit se kletbě je dle mého názoru stěžejním charakterem knihy a je to taky důvod, proč se mi příběh líbil. Popis charakterů postav tady hrál velkou roli. Pro mnoho čtenářů bude hodně těžké najít v hlavních postavách nějaké sympatie, protože se nepodobají klasickým hrdinům. Jejich determinovanost vůči špatnému konci utváří jejich charakter a jejich chyby nemusí být pochopeny. Tím pádem se z postav stávají terče nelibosti. I já si občas přála, aby se Túrin zachoval správně a vykročil ke šťastnému konci, ale takový už je prostě život a někdy je fajn si to připomenout i ve světě, který považuji za dokonalý.
Navíc jsem si po celou dobu čtení představovala, jak by příběh vypadal zfilmovaný, což bylo vlivem Hobita. A došla jsem k závěru, že by to byl skvělý příběh vhodný na filmové plátno. Doufám, že se toho někdy dožiju.

OBLÍBENÁ POSTAVA
Jelikož jsem četla příběh již podruhé, všímala jsem si mnohem více postav a jejich příběhu. Přece jenom jsem už trochu starší a dokázala jsem do postav vcítit mnohem více. Ze všech postav mě ale nejvíc zaujal Beleg, přítel Túrina. Jeho osud byl poněkud smutný, ale líbilo se mi, že byl věrným přítelem.
Samozřejmě postava Túrina a Nienor mě zaujala stejným způsobem. I když nejsou zrovna bezchybní, ukázali, že ne všichni hrdinové z Tolkienova světa jsou dokonalí a že jeho svět není žádná pohádka.

NEJMÉNĚ OBLÍBENÁ POSTAVA
Opravdu jsem nedokázala najít žádné sympatie k trpaslíkovi Mimovi. A ke konci příběhu mě dost štval Brandir, který byl zamilovaný do Nienor. Ačkoliv vlastně nemohl za to, co se stalo, jelikož všechno špatné byla chyba sudby. Přesto mi jeho postava nijak k srdci nepřirostla.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Kit-i~~chan Kit-i~~chan | Web | 12. february 2013 at 17:19 | React

pěkný blog =))

2 Kit-i~~chan Kit-i~~chan | Web | 12. february 2013 at 17:20 | React

pěkný blog =))

3 Destinaetus Destinaetus | Email | Web | 13. february 2013 at 20:04 | React

Húrinovy děti jsem četl asi před 3-4 lety a měl jsem z knížky takovej...divnej pocit. Na jednu stranu to je krásný příběh, to ano, ale ten smutek a beznaděj se na čtenáře valí ze všech stran. Jedna tragédie za druhou a čtenář už tuší, jakých hrůz se ještě dočte. Celkově se celá kniha čte těžce, aspon tedy pro mě, ale rozhodně stojí za to :)

Člověk se sebevražednými sklony by to číst neměl, bylo by to na něj asi až moc silný kafe :D

4 Destel Destel | Web | 14. february 2013 at 14:48 | React

Já ho četla poprvé asi také někdy před třemi lety a když jsem ho četla teď podruhé, dívala jsem se na něj úplně jinak než tehdy.
Jak už jsem řekla, ten smutek a beznaděj se mi na tom právě líbilo, protože to díky tomu bylo zcela odlišné od většiny knih, které se mi kdy dostaly do ruky.
S těmi sebevražednými sklony si mi připomněl Utrpení mladého Werthera, kteréžto dílo prý zapříčinilo několik sebevražd. I když jsem ještě v té době měla docela naběhnuto na deprese, nijak to na mě nezapůsobilo. Takže jsem na takové knihy asi imunní.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama